Svět, kde se Ruby narodila a vyrůstala, nebyl pro většinu živých tvorů zrovna moc přívětivý, dlouhou krutou zimu střídalo jen velmi krátké léto, které tak tak, že stihlo rozmrazit led a sníh v údolích. Potravy byl vždy nedostatek, boj o přežití nemilosrdný ...

Ruby znovu obcházela nastražené pasti a, stejně jako už dva předcházející dny, všechny byly prázdné. Žaludek se jí bolestivě kroutil, nikde ani stopa po nějakém zvířeti, které by se dalo ulovit, nikde ani stopa po čemkoliv, co by se dalo sníst. Z vesnice odešla už minulou zimu, kdy kvůli nedostatku jídla opět propuklo dosti děsivé losování o to, kdo se obětuje pro většinu a nechá se sníst. Vždycky jí tenhle zvyk připadal absurdní. Teď však skoro litovala, že odešla.

Zadívala se na šedo černou oblohu a uvědomila si, že pokud rychle něco k jídlu nesežene, nenají se možná ani další den, protože se blíží sněhová bouře. Vydala se tedy hlouběji do lesa a doufala, že snad narazí na nějaké zvíře, které se bude chtít před bouří ukrýt do vápencových jeskyní.

Když ve sněhu narazila na sotva viditelné stopy lišky, srdce jí zaplesalo. Stopovala lišku skoro půl hodiny, než ji stopy dovedly k liščí noře. Tiše vyčkávala a nebe mezitím ještě více zčernalo. Už si myslela, že bude muset svůj lov vzdát, když tu z nory vykoukla bílá hlava sněžné lišky. Ve chvíli, kdy udělala dva kroky od nory, Ruby se odrazila ze svého úkrytu a skočila po lišce. Obě bojovaly o život, a ač byla Ruby nedostatkem jídla zesláblá, jakmile lišku držela za srst, zvíře nemělo příliš šancí. Přesto se ještě stihlo bolestivě Ruby zakousnout do zápěstí. Rychlým pohybem kamenné dýky lišce podřízla krk a hltala její teplou krev. Svými ostrými zuby vytrhla mrtvému zvířeti z rozřízlého hrdla kus masa a pomalu ho žvýkala. Začalo sněžit a ona se rozběhla i s mrtvou liškou směrem k vápencovým jeskyním. Každých pár kroků ukusovala z ještě teplého liščího masa. Když dorazila ke svému úkrytu sněhová bouře už zasypávala okolní krajinu další vrstvou bělostného sněhu. Ruby se hrozně chtělo spát, ani nestihla lišku naporcovat a naložit do sněhu. Padla do svých kožešin a usnula lehkým spánkem lovců.

Zdálo se jí o nádherné krajině plné zvěře, kde sníh pokrývá krajinu jen pár měsíců v roce, krajinu, kde není nouze, kde lidé nemusí losovat, aby přežili, kde jsou krávy tak tlusté a dobře živené, že samy dávají mléko každý den, kde na stromech rostou velké šťavnaté plody, které jen stačí utrhnout. Zdálo se jí o velkých městech, o krásných lesklých zbraních z materiálu, který nikdy neviděla, o krásných barevných šatech a také o krásných vznešených lidech.

Vysoký starý pán v dlouhém černém plášti na ni ve snu promluvil, mluvil k ní dlouho, a ona jeho nabídce nemohla uvěřit. Chtěla věřit všemu, co říká, byl tak přesvědčivý, jeho hlas byl jako med a jeho oči byly podobné očím jejího otce, který si vytáhl černý los před deseti zimami. Bála se ale, že všechno je jen sen, i když on ji přesvědčoval o opaku.

Vzbudila se uprostřed noci a vydala se na cestu k měsíčnímu mostu, o kterém se jí ve snu zdálo. Po bouři už nebylo ani stopy, na nebi jasně svítily hvězdy a velký rudý měsíc byl zrovna v úplňku. Došla na místo, kde ve snu viděla měsíční most. Na nevelké mýtince se od sněhu rudě odrážely odlesky měsíce, mráz ji štípal do tváří, ale žádný most neviděla. Vylezla tedy na strom a zase čekala, lov jí naučil trpělivosti.

Po krátké době se uprostřed mýtiny neslyšně objevila další polární liška. Když Ruby viděla, jak liška rychle roste a zároveň se mění v člověka, párkrát zamrkala a štípla se do tváře, jestli se jí to stále nezdá. Na mýtině stál najednou malý shrbený muž s dlouhými bílými vlasy a mával na ní. Opatrně tedy slezla ze stromu a pomalým krokem se vydala k neznámému starci. Ten se na ni nepříjemně mračil a v duchu slyšela jeho hluboké vrčení.

Když promluvil, sotva mu rozuměla, jeho jazyk byl podbarven velmi silným akcentem a jeho intonace se podobala spíše štěkání a kňučení: "Dneska jsi zabila mojí nejmladší dceru, musíš proto odsud odejít. Mluvila ke mně z říše duchů, nechová k tobě žádnou zášť, ví, že si jí zabila, abys mohla sama přežít. Proto můžeš odejít živá. Půjdeš do světa, který si viděla ve snu, náčelník Soranzo si tě vyžádal. Běž a plň jeho přání, a nikdy se sem nevracej." Ruby si pomyslela, že jestli je ten druhý svět opravdu tak bohatý a jestli tam lidem většinu času nekručí v žaludku, odejde odsud s chutí.

Starý muž už si jí v tu chvíli už nevšímal, rozhazoval kolem sebe rukama a vrčel a kňoural jakási slova, kterým nerozuměla. Netrvalo to dlouho a otevřel se před ní stejný měsíční most, jaký viděla ve snu. Stařec ji pak chytil za rameno a než jí strčil na most, tiše na ní zavrčel: "A pamatuj, teď už nejsi člověk, jsi jedna z nás ... ukrývej svou pravou podstatu, jinak tě lidé budou lovit a nenávidět. Lidé se bojí toho, co neznají, tak je tomu ve všech světech. Nechť tě Gaia provází."

Dveře lokálu se prudce otevřely a ramenatá postava, zabalená do několika vrstev tlustých plášťů rychle přešla k hořícímu krbu, kde ze sebe začala shazovat vaky s výbavou a promočené oblečení.

"Copak Erwine, snad se nestěhuješ?" zahalekal mohutný hostinský od barového pultu.

Promočený host, který po odložení všech svrtchních vrstev šatstva už zdaleka nevypadal tak drsně, na něj upřel nezvykle vážný pohled. Poté přelétl všechny hosty, kteří jej sledovali, s usměvem na rtech.

"Ano Borghu, mizím odtud. A vám všem, křupani, bych to také doporučoval," řekl hlasem plným nejistoty.

Hostinský, nedbaje jeho vyděšeného výrazu, pokračoval: "Ale ale Erwine, copak padla Bílá Hláska, abychom se báli barbarů?" Zasmál se, jak se mu povedlo použít v souvislé větě známé rčení, že až padne strážní věž, zvaná Bílá Hláska, bude to konec této obchodní vesnice, ležící na křižovatce velké jižní obchodní trasy a jihozápadního obchodního kaňonu.

"Ano Borghu, přesně to se stalo. Po dvaceti letech je Bílá Hláska prázdná," odpověděl příchozí.

Hostinský ztichl, stejně jako celá hospoda.

"Co, co se stalo, Erwine?" dodal tázavým hlasem po chvíli jeden z hostů. Dobře věděl, stejně jako ostatní, že Erwin Obchodník, nepatří k těm, kteří by si své historky vymýšleli. Má jich na kontě tolik ze svého dlouholetého putování, že nemá důvod si vymýšlet.

Erwin se posadil na dubovou lavici a zhluboka se napil z korbelu, který před něj hostinský mlčky položil. Pak se dal do vyprávění.

"Ano chlapi, je to tak, jak říkám, Hláska padla. Víte, že je to již skoro dvacet let, co mladého Darela poslal císař sem do těchto zapomenutých končin jako velitele Hlásky za to, že mu obtěžoval dceru. Také vítě, že Darel oproti všem očekáváním nepodlehl prvnímu útoku barbarů, táhnoucích Bílou stezkou a podařilo se mu a jeho partě vojáků několikrát je odrazit. Když se to rozkřiklo tady po severních pláních, začali se do naší vesničky znovu vracet obchodníci a vyměňovat zde zboží z jihu za suroviny ze západu. Darel dostal pár dalších vojáků a něco denárů od císaře, aby dbal na bezpečnost obchodu. Darelovi vojáci zarputile bránili Bílou soutěsku ve své Bílé Hlásce před pravidelnými nájezdy barbarů. Minimálně třikrát do roka se stalo, že nějaký kmen žijící na sever od Pohoří, sežral své zásoby dříve, než nalovil nové, a rozhodl se dojít si pro jídlo a zboží do našeho, v jejich očích, ráje jídla a zboží. Vždy je Darelovi chlapci zastavili. Brzo si naši obchodníci uvědomili, že bez těchto statečných vojáků obchod nepokvete a začali je finančně podporovat. Během pěti let vzrostla Bílá Hláska z malé stážní věže v pevnost a z posádky několika vojáků se stala profesionální skupina třiceti ostřílených strážců. To vše pod Darelovým vedením. Po několika letech urputných bojů s barbary se Darel před třemi lety rozhodl pro slavnou Cestu na Jih."

"Jó, to všechno víme, Ewi, po třech týdnech se vrátil, přivel s sebou čtyři hlavy severních náčelníků a od té doby je v podstatě klid, povídej, co se stalo teď!" skočil mu do řeči jeden z nedočkavých hostů.

"Jasně, k tomu se zrovna dostávám," odvětil Erwin a pokračoval ve vyprávění.

"Takže byl nějakou dobu klid. Takže pak se Darel rozhodl, že je třeba, aby jeho chlapci nezlenivěli, je trochu potrénovat. A jak víte, od té doby podnikal pravidelné výpravy do hor. O tom, jak vyplenili ten chrám bláznivých Pojídačů kamene, vám povídat nebudu, stejně tak jak zahnali hlubinné skřety z Temné sluje. Tyto výpravy byly čím dál odvažnější, ale stále přinášely nějaké ovoce. Nejednou se strážci vrátili s hromadou artefaktů z dávných dob nebo s poklady kdoví jakých civilizací. Hory jsou plné historie, to říká starý Gwen pořád. Obchodníci jako já je v tom podporovali, tyto předměty jsme od nich výhodně nakupovali a zásobovali jsme jimi celé císařství. Prostě ideální stav."

"No a zrovna začátkem tohoto týdne se chlapi chystali na nějakou novou výpravu. 'Erwine, tak hlubokou štolu jsme ještě neviděli! To jsme zvědavi, co tam najdeme!' říkali při úplňku u piva. Ještě si pamatuju, jak starej Gwen říká Darelovi 'Nebuď nenasytný Darele, hory jsou sice staré, ale žijí v nich stvoření, starší než samy hory a ta stvoření se na tebe zlobí, zvažte své kroky, nepouštějte se do hlubin!' a Darel, jak ho znáte, se u piva smál a uklidňoval Gwena, ať se nebojí, že jeho scimitar okusila nejedna potvora a zatím nenarazil na takovou, se kterou by si neporadil."

"A co se stalo pak, nevrátili se z té výpravy?" nedočkavě někdo opět přerušil vyprávění.

"Ne, vrátili se. Vrátili se včera v noci. Hned jsem za nimi běžel do velké síně a ptám se, co přitáhli. No dívali se po sobě, očividně nevěděli, co říct. Pak se Dlouhán Wiki podíval na Darela a řekl mi, ať jdu domů, že tam nic nebylo, že ta sluj byla prázdná. Darel se na mě ani nepodíval a rychle zmizel do svého pokoje. Ani nešel na hostinu, kterou měli jako vždy připravenou! No a tak jsem teda vypadnul, říkám si, že se na to vyspím a ráno to zkusím znova. Celou noc jsem nemohl spát, jak jsem přemýšlel, co za poklad tam vyhrabali, že ho předemnou tají. No a hned ráno, dnes ráno, hned za svítání, doběhl jsem k Hlásce.

Dveře byly pootevřené, vlezl jsem dovnitř, dojdu do hodovní síně a málem jsem tam zůstal také ležet, jak to se mnou skoro seklo! Všude těla! Všichni! Do jednoho mrtví! Rozsekaní, roztrhaní, jak kdyby na ně vletělo tisíc ďáblů! Říkám vám, oni snad probudili samu Propast, která pro ně poslala své démony! Nepočítal jsem je, ale museli tam být všichni! Co za sílu mohlo pobít třicet nejlepších válečníků severních plání? Procházel jsem mezi těly, někteří byli zavražděni ve spánku, jiný měli vyděšený výraz a v rukou zbraň, další zemřeli u stolu, v lázni, všude.

Říkám vám, zmizel jsem odtamtud, rovnou domů, sbalil jsem si své věci a padám odtud a vy udělejte to samé než si vás Propast najde!" zakončil vyděšený Erwin své vyprávění.

Po několika vteřiná ticha se ještě hostinský zeptal: "A Darel, toho také zabili?"

Erwin se na chvíli zamyslel, a pak odpověděl: "No máš pravdu Borghu, když teď o tom přemýšlím, Darelovo tělo jsem tam nikde neviděl. Tu jeho zjizvenou tvář bych asi nepřehlédl. Kam se poděl, kam ho ty zrůdy odvlekly?!"

Dnes, 13. dubna léta páně 1204, se uzavírá má pouť na tomto světě. Ležím opřený o starý olivovník před chrámem Boží moudrosti a z rány na prsou mi každým úderem srdce vytéká horká krev. Vidím planoucí střechy Konstantinopole a slyším křik pronásledovaných, ale já již nemám sílu, abych se postavil do cesty plenícím křižákům.

Vše začalo koncem roku 1188. Jako druhorozený syn Everharda, svobodného pána z Forstenburgu jsem odpověděl na výzvu našeho lenního pána císaře Fridricha I. a přidal se k němu, abychom ve jménu Božím osvobodili Království Jeruzalémské z rukou neveřících.

Počátkem května 1189 jsme vyrazili vstříc neznámým krajům. Cesta se protahovala, neboť jsme často museli vyjednávat o průchodu, a letní slunce pozvolna vystřídalo chladnější podzimní počasí. Koncem roku jsme zůstali v Adrianopoli a čekali až do jara, kdy jsme mohli konečně vyrazit dále. V březnu 1190 se nám podařilo překročit Dardanely, ale na další cestě nám docházely zásoby a trpěli jsme hladem a žízní.

U města Ikonyon jsme drtivě porazili Turky a konečně získali nové zásoby. Tím se nám otevřela cesta Kilíkie. Na počátku června se však od nás Pán odvrátil. V silném proudu řeky Saléf spadl císař Fridrich Barbarossa z koně a utonul. Mnozí z nás ztratili vůli jít dál. K beznaději se přidal i mor v Antiochii, který si vybíral krutou daň v našich řadách. Většina přeživších bojovníků a poutníků se obrátila zpět k domovu. Pouhá hrstka nás pokračovala dál.

Pod vedením císařova syna vévody Fridricha jsme na jare 1191 dorazili do Akkonu. Přišli jsme právě včas. Král jeruzalémský Guy z Lusignanu obléhal město, aby jej získal zpět z rukou Saladinových bojovníků. Na konci května se k nám připojili rytíři krále francouzského Filipa II. a počátkem června dorazil i král anglický Richard Lví srdce.

V polovině července se Akkon konečně vzdal. Chvíli jsem pobyl ve městě, ale poté jsem vyrazil s družinou krále Richarda na Jeruzalém. Byly to bouřlivé dny. Jednotlivá města se nám vzdávala a pevnosti padaly jako domečky z karet. Válečná štěstěna mne opustila až u Arsufu, kdy jsem v boji přišel o přílbici a poté mne někdo sekl šavlí do hlavy.

Bojoval jsem se smrtí skoro měsíc. Probral jsem se v Akkonu v sídle řádu Domu hospitalistů svaté Marie Teutonské. Řádoví bratři se o mne obětavě starali a já měl spoustu času, abych přemýšlel o svém dosavadním životě. Pozoroval jsem je při práci a pochopil jsem, co znamená pokora a skutečná služba Pánu.

Ještě před bitvou u Arsufu jsem chtěl bojovat proti nevěřícím a získat léno v Jeruzalémě a až po svém zranění jsem poznal, co je doopravdy důležité. Přidal jsem se k léčitelům, kteří se starali o poutníky do Svaté země. Jako bojovník jsem chránil náš lazaret a jako ošetřovatel jsem léčil rány a nemoci. Tak uplynulo skoro osm let. Dny plynuly jeden za druhým a služba Pánu vnášela klid do mého srdce.

V roce 1199 vyhlásil papež Inocenc III. novou křížovou výpravu a pověřil i náš řád bojem proti pohanům. Jako nejzkušenější bojovník jsem začal ostatní bratry cvičit s mečem a kopím. Přesto zůstávala naším hlavní úkolem pomoc trpícím a nemocným.

V půli léta roku 1203 mne velmistr našeho řádu pán z Kerpenu vyslal s tajným poselstvím pro císaře Izáka II a Alexia IV. v Konstantinopoli. Řád získal informaci o záměrech Benátčanů, a tak jsme se obávali, že nesplnitelné sliby předchozího císaře Alexia III. vyústí v těžko zvladatelnou situaci.

Bohužel jsem dorazil pozdě. Alexius III. byl zabit a po smrti je i Izák II. Mí souvěrci plení město a vraždí a znásilňují. Před chrámem Boží moudrosti jsem se pokusil ochránit čest několika žen, ale podlehl jsem přesile. Teď ležím ve vlastní krvi, modlím se za spásu obyvatel Konstantinopole a čekám, až přijde milosrdná smrt ...

První, co po průchodu do nového světa ucítila, byla lahodná vůně přicházejícího jara. Stála na vrcholku strmého kamenitého kopce, kousek od ní stál muž z jejího snu. Byla tma a jasné hvězdy, seskupené v souhvězdích, které neznala, svítily do noci. Přivítal jí, představil se jako Soranzo. Poté spolu několik hodin na vrcholku kopce hovořili o tom, proč jí pozval na tento svět, řekl jí něco o dalších, které se chystá teprve povolat příští noc, a hlavně dlouho hovořil o tom, jakou změnou ona sama v posledních několika hodinách prošla. Pověděl jí něco o jejích schopnostech, které získala, a také jí varoval před riziky, které s sebou její pravá podstata nyní přináší.

Ruby se nemohla nabažit jarního vzduchu, záplava nových informací jí tak vyčerpala, že když jí Soranzo vybídl, aby se prospala, vůbec nic nenamítala. Ještě než usnula, všimla si, že jí zbělel nad každým uchem široký pruh jejích dříve černých vlasů. Řekla si, že teď už se nemůže ničemu divit, a že pokud jí dobří duchové odvedli z Antarktidy sem, nemůže být na škodu něco, co jí bude stále připomínat, odkud pochází. Uložila se na svůj bílý jelenicový plášť, a usnula nejtvrdším a nejvydatnějším spánkem, jakým kdy spala.

Když se probudila, byla zase noc, Soranzo nad ní stál a čekal až vstane. "Už přicházejí, pojďme je přivítat," řekl tiše a křivě se usmál. Odvedl ji do vysoké kamenné okrouhlé budovy bez střechy. V podlaze byla obrovská kruhová díra, kterou sice osvětlovalo několik loučí, ale na dno Ruby ani nezkoušela pohlédnout.

Ruby viděla nejdříve jen nejasné obrysy několika postav, které se pomalu začaly zhmotňovat. Nakonec v kruhu stály čtyři muži a jedna žena, v budově se dosti ochladilo. Ruby si je všechny prohlédla a nebylo těžké poznat, který je který, podle toho, jak jí je minulou noc Sorenzo popsal.

Malý shrbený evidentně velmi nemocný starý muž v jakési kutně z materiálu, který Ruby neznala, byl jistě mistr Jacobo. Obr v medvědí kůži s velkou lesklou zbraní na zádech a uhlově černýma očima byl kapitán Darel, muž navlečený v podivném lesklém tvrdém oblečení s velkým křížem na prsou byl nepochybně rytíř Zar, a postava v černém přiléhavém oblečení, která však byla viděl snad jen deset vteřin, než se ztratila do stínů, byla nejspíš pokémon Pikathschu, jak ho Soranzo nazval. Jedinou další ženou v místnosti kromě Ruby byla velmi krásná a velmi vyzývavá rusovláska s botama na vysokém dřevěném podpatku, jež prý za života nosila jméno Irvi.

Chvíli bylo ticho, všichni se navzájem pozorovali a odhadovali. Soranzo Ruby varoval, že až zjistí, že má teplou krev, možná někdo z nich bude chtít zkusit z ní pít, proto by se před nimi měla mít ze začátku velmi na pozoru, než sami zjistí, jak moc ji potřebují.

Sorenzo je pak všechny přivítal, stručně řekl, že až sejdeme dolů do údolí, poví nám víc. Ruby si uvědomila, že už zase má hlad, a tak se rozhodla, že se bude snažit jejich sestup popohnat, a to nejen proto, že jí k tomu Soranzo nabádal.

Kromě toho šestého, který zmizel už ve chvíli, kdy k nim Soranzo mluvil, ji kupodivu všichni následovali. Dosti pomalu scházeli po úzké strmé cestičce dolů z kopce. Ruby ucítila, jak jí noha o cosi zavadila, okamžitě se zarazila a pochopila, že měla velké štěstí že past nespustila. Zastavila všechny ostatní a vydala se past prozkoumat. Příliš jí nepotěšilo, co viděla, ale naštěstí nebyla past příliš citlivá, jinak mohli být všichni zasypáni velkou hromadou kamení.

Na úpatí kopce museli projít jakýmsi pohřebištěm, kde však mrtvoly nezůstaly mrtvé, nýbrž se pomalým krokem kolébaly a útočily na ně ostrými pařáty. Ruby se zvedal žaludek už jen z toho smradu, válečníci však neváhali a pustili se do oživlých mrtvol s takovou vervou, až vzduchem létaly různé druhy ohnilých končetin. Zar i Darel bojovali opravdu udatně a během několika minut bylo pohřebiště o několik desítek živých mrtvol chudší.

Když pak přicházeli k vysoké kamenné budově pod kopcem, Ruby si všimla, že se její společníci velmi nelibě tváří na ohně, které planuly u vstupní brány, jednomu z nich dokonce trvalo několik minut, než se přinutil jimi projít. V kamenné budově na kterou Ruby s úžasem zírala, je čekal Soranzo. Přivítal je oznámením, že za "kostelem" jsou krávy, a jelikož Ruby už zase kručelo v břiše, vydala se je hned hledat.

A opravdu, pět velkých macatých krav ustrašeně pofrkávalo na krásně zelené trávě za kostelem, jakoby ve vzduchu cítily svojí vlastní smrt. Ruby jedním okem zaznamenala i pokémona Pikathschu, který jednu z krav zrovna očuchával, ale hlady už skoro šilhala, a tak příliš neváhala, přistoupila k té nejbližší, podřízla jí hrdlo svou kamennou dýkou a ochutnala její maso. Cítila podivnou síla, která do ní spolu s kraví krví vstupuje, a slíbila si, že ode dneška si začne svůj život skutečně užívat.

Kdysi jsem četl nějakou knihu od filosofa M'Ozkova, kde vysvětloval nějaké rozdíly mezi inteligentními a neinteligentními bytostmi stejně jako mezi živými a mrtvými. Pamatuji si, jak psal, že jen lidé, vrchol inteligence a bytí, mají sny. Ani zvířata, ani žádné nízké bytosti jako skřeti, barbaři, ghouhoulové, ani neživé věci sny nemají. Sny jsou doménou živých, myslících bytostí, lidí, pojednával ve své knize.

Poprvé jsem o této teorii zapochyboval, když při jedné výpravě do Temnohor narazili jsme na Noční můru, jak jí chlapi říkali. Tam hluboko pod kamenným sedlem, ve štolách plných vysušených mrtvol z jiného věku, kde jsme hledali cenné předměty a artefakty, tam jsme na ni narazili. Představte si, že unaveni zakempujete, usnete a zdá se vám sen. Ve snu k vám přijde krásná kněžka a začne s vámi obcovat. Mezitím hlídka, co hlídá váš klidný spánek, vidí, jak s sebou začnete házet, kroutit se a na těle vám vytrysknout tisíce malých gejzírků krve, jak kdyby někdo probodal vaše tělo tenkou jehličkou. Když je hlídka pohotová a nezačne panikařit a rychle vas vzbudí, tak to možná přežijete. Tak jako dva z osmi mých lidi, se kterýma si to tu noc rozhodla Noční můra rozdat. Druhý den jsme našli její mumifikované tělo ve velké komnatě obložené nějakými rituálními kameny, probodané tisícem rybích kosti. Nejen že tato stovky let stará mrtvola měla sny, ale dokonce do nich dokázala vtáhnout spící lidi okolo. Tenkrát jsem o tom chtěl M'Ozkovovi napsat, ale starosti na Hlídce byly důležitější.

Nyní však mohu s jistotou říci, ze pan filosof se opravdu mýlil. Sny se nezdají jen živým, inteligentním, dobrým lidem. Jsem totiž mrtvý. Již několik týdnů si pomalu na tento stav zvykám. Každé ráno, když obloha za horizontem začne pomalu světlat, hrozivá únava padne na má ramena, víčka ztěžknou a síla se vytrácí. Mám tak akorát sílu pomalu padnout do nějakého temného koutu, kde sluneční paprsky na mne nedosáhnou, a opět skonat. Ano, každé ráno znovu umírám, ač tři týdny již nepochybně mrtvý, znovu a znovu prožívám ten pocit, kdy síla z těla vyprchává, mysl se zatemňuje a já upadám do hlubokého nebytí. Není to jako usínání, které si ještě dobře pamatuji. Když usínáte, vaše mysl přijímá tento stav jako blahodárné osvěžení, spánek přijímá s radostí a chuti. Mé umírání je plné strachu a hrůzy, má mrtvá mysl, která ještě nepřijala tuto skutečnost, se brání, cítí, že umírá, snaží se rozbušit již ztichlé srdce a nenechat se stáhnout do prázdnoty. Vždy však prohraje a vyhasne. Večer, když slunce zapadne, tma pokryje krajinu a začne čas mrtvých, s jekotem se má mysl bleskove probouzí. Najednou, jak v nějakém šoku, začne fungovat a já se opět zvedám, hladový a stále mrtvý. Není to probuzení jak po ozdravném a uklidňujícím spánku, je to probuzení ze smrti, jako když na bojišti snaží se felčar tinkturou udržet při životě umírajícího vojína s vyhřezlými vnitřnostmi. Ten také střídavě upadá do mrtvolného bezvědomí a následně je probouzen tou jeho smrdutou mastí. Stejně tak já se probouzím, večer co večer, neodpočatý, s chutí po krvi.

Dnes, když jsem se probudil, poměrně sytý po včerejší hostině na nějakém neznámém dobytku, uvědomil jsem si, že jsem měl v noci sen. Má mrtvá mysl i ve stavu totální smrti, za denního světla, vytvářela představy a sny. Zdálo se mi o horách, bílém štítu, na kterém stojím, hledím do dálky a horské slunce opíra se mi do zad. Cítil jsem vítr ve vlasech a ledový vichr na tváři. Byl to krásný sen, přinesl mi spoustu pocitů, které jsem již několik týdnů ve svém mrtvém těle nezažil. Pan M'Ozkov by se divil, jaké mají mrtví sny.

Musím se hodně krmit, krev mi dává sílu a pokud mi přinese i takové pocity, jako byl sen minulou noc, možná si na tento nový stav i zvyknu. Možná mne to začne i bavit. Ta řežba na hřbitově včera byla vskutku celkem zábavná. Mí společníci jsou také celkem zábavní. Mám jen takový pocit, že bude chvilku trvat, než z nich vyroste pořádná skupina ostřílených ... mrtvol.

První den všichni prospali v kostele a jeho okolí, někteří zalezlí v hrobkách tak, jak se na upíry sluší, někteří jenom ukryti v temných koutech vlhkého sklepení pod kostelem. V podvečer, když nemrtví opět ožili, odklidili mrtvé krávy do lesa, aby nepřitahovaly pozornost, a po další promluvě se Sorenzem se vydali směrem k nejbližší vesnici.

Sorenzovy pokyny, co vlastně na tomto světě mají dělat, nebyly nikomu úplně jasné, zato všem bylo jasné, že nikdo vlastně nikam nespěchá, protože všechny včetně Sorenza čeká zřejmě velmi dlouhý neživot ... tedy až na Ruby, samozřejmě, ale ta si zase užívala svěžího jarního vzduchu, který v ní vzbuzoval takřka euforii, a poslání, které na tomto světě má, ji také moc netrápilo. Všichni se shodovali na tom, že Sorenzo chce zpět svoji zemi, tedy tuto zemi, ale jakým způsobem toho dosáhnout nebo proti komu vlastně stojí, to zatím netušili.

Když se přiblížili k vesnici na několik set metrů, ozvaly se lidské výkřiky. PikaČi a Zar se rozběhli směrem, odkud zněly výkřiky a pláč, Ruby s Irvi se přibližovaly o poznání opatrněji. Ve vesnici zjistili, že před několika minutami nějaké zrůdy z lesa unesly jednomu z vesničanů malého synka. Vesničané se překřikovali ve vysvětlování, co se stalo a kdo za to může, ale nikomu z nich se očividně do tmavého lesa nechtělo. Irvi přesvědčila tři z nich, aby šli s námi, a v čele s Ruby vyrazila celá skupinka do temného lesa. Po hodině obtížné cesty Ruby ztratila stopu v bahnitém podrostu podmáčeného lesa, ale silný pach těch podivných zvířat jí napovídal, že už nemohou být daleko.

Ve chvíli, kdy se jednomu z vesničanů zabodla do ramene šipka z kuše s takovou silou, až se svalil do mělkého jezírka u cesty, nabraly události spád. Za stále se zesilujícího zvuku šamanského bubínku PikaČi vyřídil jednoho ze střelců, Ruby v crinu roztrhala druhého. Dunění bubínku bylo po několika vteřinách tak silné, že z něj všem až dunilo v hrudníku a pískalo v uších. Pak zvuk náhle přestal a celou krajinu zalilo podivné nazelenalé světlo. Kam až dopadlo, měnilo zdravou přírodu na nemocnou, hnijící a zapáchající tráva zhnědla, stromy se zkřivily, z jezírek se staly bublající bažiny. Na vyvýšeném kopečku stálo další z oněch zvířat, které na ně zaútočily, bylo vyšší a hrozivější. Jeho kozlí hlava s majestátními rohy se otřásala ohavným smíchem a všem na okamžik ztuhla krev v žilách.

Ale jenom na okamžik, potom se na něj všichni svorně vrhli. Ruby mu skočila na záda a strhávala ho za rohy na zem, Irvi ho zpomalila tak, že nemohl na nic reagovat, snad se nemohl ani bránit a Zar mu jedním švihem svého meče přesekl hrdlo. Bestie padla k zemi a nazelenalé světlo začalo opět ustupovat, krajina se měnila zpět do své zdravé a živé podoby.

Zar si hodil omráčeného, ale stále živého, chlapce z vesnice na ramena, Ruby vzala kozlí hlavu, Irvi s PikaČi pomohli na nohy vyděšeným vesničanům, kteří šli s nimi, a všichni se vydali společně zpět do vesnice ...

Štastní vesničané nechali všechny vyspat až do dalšího večera, kdy nám nabídli odměnu ještě za to, když zabijeme vlky, kteří jim v noci chodí lovit do stáda ovcí, které chovají na blízkém svahu. Skupinka upírů nic nenamítala, proč by si neprocvičili svoje nové schopnosti a ani vidina několika málo železáků jim nepřišla špatná. Vydali se tedy druhou noc strávenou ve vesnici znovu na lov. Nebyl to nikterak těžký úkol, jen Ruby již nedokázala skrýt své proměny před zraky ostatních ze skupiny. Nikdo se jí ale na nic dál neptal, a tak také nikomu nic nevysvětlovala.

Vydělaných peněz se ujal nejstarší Darel a po poradě se skupina rozhodla pokračovat v cestě na východ do opuštěného města Oldham, kde si, jak doufali, ochočí nějaké nemrtvé koně, aby nemuseli chodit pořád pěšky. Cestou se zastavili v další vesnici, která však na rozdíl od předešlé měla opevněné hradby, které hlídala stráž. Prý proti elfům a dryádám, které vesnici terorizují. Když se však družiníci sira Sorenza dozvěděli, že elfové útočí ve skupinkách po třiceti, trochu jim sklaply čelisti, nechali si zajít chuť na elfí krev a vydali se dál na východ.

Po cestě je napadla jakási stvoření s mušketami. V zápalu boje se Darel neovládl, propadl frenzy a omylem skočil na PikaČu a začal se jím krmit. I Ruby v crinu měla co dělat, aby Darela od druhého upíra odtáhla. PikaČi ve vteřině na to zmizel a Darel se s Ruby ještě nějakou dobu snažil bojovat, než utekl do lesa. Irvi se s Ruby nějakou dobu dohadovaly, co by měly teď udělat, a nakonec se vydaly hledat rozzuřeného Darela. Našly ho obklopeného rodinou vysátých divokých prasátek, jak lehce zmateně hledí do temného lesa.

Zatímco jsme se vraceli všichni na cestu, Darel se nám snažil vysvětlit, že si nic z předchozího incidentu nepamatuje, a že ho nejspíš ovládla ta Bestie, kterou v sobě oni všichni nemrtví nosí. Každopádně PikaČi se viditelně nevrátil, tak jsme pokračovali dál bez něj. Viselce na rozcestí Zar jenom odřízl, nijak víc jsme se nad ním nepozastavovali. (Ani ho nikdo neokradl?)

Na cestě v lese jsme potkali zvláštního muže, který říkal, že jsme mu zabili bratry, vlky ... těžko říct co vlastně chtěl, protože když Darel řekl: "Zmiz pryč!", tak ten muž odešel zpátky do lesa, odkud přišel. S pochopením tohoto světa mám občas problémy.

Ještě než byla vesnice na dohled, byla na dočich. Odporný zápach hniloby a fekálií byl čím dál silnější, čím více jsme se k vesnici přibližovali. Nebylo se před ním kam schovat a žaludek se mi obracel naruby každých 10 vteřin. Předpokládala jsem, že celá vesnice bude vyvražděná, mrtvoly natahané na hromadu a ponechané se rozkládat na slunci (tedy na měsíci?), nic jiného to logicky být nemohlo.

Ale v tomto světě se neřídí tolik věci logikou jako na našem světě, v několika chalupách ve vesnici se svítilo a po žádném krvavém boji nebyla ani stopa, jen ten odporný pach všude kolem.

Darel odvážně zaklepal na dveře první rozsvícené chalupy. Všichni jsme se podivili, když se ozvaly zvuky nadzvedávající se petlice a když se poté dveře otevřely. Stál v nich zuboženě vypadající člověk, kterému jakási podivná nemoc zkroutila tvář i postavu do naprosto nepřirozených tvarů. Darel ze sebe vyhrkl něco jako fuj, to je snad vesnice hrůzy, to jste tady všichni tak oškliví?

U druhé chalupy jsme se přesvědčili o tom, že nejspíš ano. Podařilo se nám ze zmutovaného obra v druhé chalupě vytáhnout, že ten smrad je ze stodoly, kde prý skladují jídlo. Teda spíš "jídlo" – stodola byla plná hnijícího, rozpadajícího se masa ze zvířat a plesnivého obilí, to vše bylo prolezlé velmi vypasenými červy a nechutně velkým mrchožravým hmyzem všeho druhu.

Darel se odvážil dovnitř, zatímco Irvi hlídala a my se Zarem šli do lesa pro dříví na podpal. Poprvé jsem upírům něco záviděla, a to, že nemusí vdechovat ten ukrutný zápach. Obložili jsme stodolu dřívím, a když se Darel stále nevracel zpět, rozhodla jsem se vydat se za ním. Našla jsem ho uprostřed stodoly, po kolena v rozkládající se hmotě, která dřív mohla být kravským tělem, jak kolem sebe máchá mečem a sprostě někomu nadává.

Pak se najednou svět zase změnil jako u těch kozlích humanoidů před několika dny. Všechno dostalo podivný rozostřený mlžný nádech, odporný zápach snad ještě zesílil. Stodola se rozletěla do všech stran a ze země se vynořil obrovský červ s lidským obličejem na jednom konci svého těla.

Darel neváhal a začal do něj sekat svým mečem, já se mu vrhla pařáty po tom nelidsky lidském obličeji. Koutkem oka jsem zachytila, jak Irvi vychází z dlaní temný dým a směřuje směrem k tělu červa, kde ho pevně omotává. Byla to zuřivá bitva, ale červ proti nám téměř neměl šanci. Po tom, co se rozplynul v narůžovělé mlze, vrátil se svět do svého původního stavu. Podpálili jsme stodolu, která stále ještě stála, a se slibem, že se sem vrátíme zkontrolovat to později, jsme se vydali dál do Oldhomu, ochočit si konečně ty nemrtvé koně.

Velké pulsující srdce z rubínu, ze kterého do světa proudí síly řádu. To byla ta rudá záře, která nás táhla několik nocí do nitra temných hor na severu.

U srdce jsme potkali Razela. Razel nám nabídl osvobození. Osvobození od smrti, ze které nás povolal Sorenzo. Za toto osvobození chce jen takovou maličkost - zabít Sorenza.

Mám pocit že tady na tom malém ostrůvku života, který tvoří těch pár zoufalých vesnic a městeček, se rvou o svojí existenci a vládu podstatně silnější síly, než jsou hradní pánové, králové a lupiči z řad lidí, tak jak bývalo běžné v mém světě. Mám pocit, že nepředstavitelné dálky a věky mě dělí od dob, kdy jsem pouze bránil Bílou Hlásku před nájezdy barbarů, aby mohli obchodníci v bezpečí a klidu vozit zboží mezi východem a západem. To byly skvělé doby. Na jedné straně naše jednotka, na druhé straně davy hladových a krvežíznivých barbarů. Lehká rovnice se snadným řešením.

Tedy je to jiné. Jsme v zemi lidí, v zemi bez vládce, kterou se ze všech stran snaží urvat různé síly. Z počátku to vypadalo také lehce. Sorenzo, otec nás všech, povolal nás ze smrti a chtěl po nás, abychom mu tuto zemi vrátili zpět pod jeho vládu. Zemi lidí, kterou okupují nějaké zlé síly. Taky jednoduchá rovnice, na první pohled.

Po čase zjišťujeme, že to není tak černobílé. Ano, něco tuto zemi sužuje, zřejmě síly chaosu a zmaru, síly v podobě temných démonů rozkladu, které napadají mysli lidí, že dělají takové zrůdnosti jako ti zoufalci v té vesnici plné hnisu a hniloby. Síly chaosu které vytvářejí podivné praso-lidi, se kterými jsme bojovali v lesích. Síly chaosu, které vytváří čtyřruké tříoké zrůdy, které vystupují z obrazů a napadají nás v temných jeskyních. Tady mám jasno, chaos je určitě na druhé straně rovnice, než stojím já.

Jsou tu ale další síly. Elfové v lesích, kteří napadají lidské cestovatele a obchodníky - jsou to také síly chaosu? Nebo nějaké síly přírody, které jen chtějí zpět to, co jim v dávných dobách, než prišli lidé, patřilo? Kam ti patří, na kterou stranu?

Pak tu máme Sorenza. Sorenza, nášeho otce. Slyšeli jsme o něm různé věci, v podstatě zatím nic dobrého. Sorenzo je síla smrti, síla která nás stvořila, síla v jejímž jménu máme získávat území a bojovat s ostatními silami. Chlavně s chaosem, jak jsem pochopil.

Dále Razel, pán řádu. Řád je opak chaosu, takže by měl proti němu bojovat, ale proč po nás chtěl zabít Sorenza? Copak je řád opak smrti? Nemyslím, ve smrti je přeci řád, tak proč je proti Sorenzovi? Zem prý trpěla pod vládou Sorenza a Razel nechce, aby trpěla znovu. Proč nás ale tedy neporazil, když ví, že jsme Sorenzovi vyhnanci? Tím by Sorenzo přišel o své poskoky a byl by klid. Ale zase by se tu dále roztahoval chaos. Takže asi se Razelovi hodí, že běháme po světě a ničíme chaos. Takže řád je ještě ke všemu dost vychytralej.

Takže síly chaosu, smrti, řádu a možná přírody se tu rvou o moc. Jaké jsou další síly? Kdo další nám skříží cestu? Kdy další Sorenzové a Razelové, zástupci dalších sil, povolají své pomocníky, tak jako Sorenzo, a pošlou je zabírat jejich jménem tuto zemičku? Mam pocit, že to bude již brzy. Již brzy budeme potkávat silnější a silnější bojovníky těchto sil a proto bychom měli mít jasno, kde stojíme, kdo jsou naši spojenci a kdo nepřátelé.

Ruby a Irvi odmítly Razelovu nabídku okamžitě. Křižák Zar to nazval pokušením, kterému ale v zápětí neodolal a něco z předmětu, nabízených Razelem si vzal. Já také, nemyslím si, že by Razel byl náš nepřítel, v jeho slovech bylo něco ... něco pravdivého, něco o čem přemýšlím již dávno, něco kvůli čemu jsem nechtěl zabírat vestnice Sorenzovým jménem, ale spíš jménem ... naším.

Ruby s Irvi cítí k Sorenzovi silnou náklonnost. Milují ho, milují jako svého otce, a říkaly: "Nezabiješ přeci svého otce!". Ano to měly pravdu, nezabiju. Nezabiju, pokud mi nebude stát v cestě. Asi neví, že jeden otec už tuto chybu udělal.

Kronika ostrova Kalaver, Kapitola XII - Klíč

Zapsal bývalý mág O'Brian v měsíci Baziliška, druhého roku po svržení

... jsme se Magmusem dohadovali, jak s ním naložíme. Magmus jej chtěl využít při budování nového království, trval na využití jeho síly. Trvalo mi to více než rok, než jsem Magmuse přesvědčíl, že takové štěstí, jako jsme měli se Sorenzem, se již nemusí opakovat. Nikdy jsme jej neměli úplně pod kontrolou a nyní, když je to více než rok, co jsme rozprášili Sorenzovi posluhovače a použili tak skoro všechnu jeho sílu, cítíme opět jeho vibrace, jak se znovu probouzí.

Rozhodli jsme se jej tedy ukrýt, ukrýt někam, kde bude na věky zapomenut. Abych zde uklidnil čtenářovu duší, prahnoucí po tajemství, prozradím, že Nu neopustil tento ostrov. Cesta k němu je však dobře zamčena, zamčena třemi klíči, bez kterých jej není možno dosáhnout.

Tyto klíče jsme poté také ukryli. Věz čtenáři, že ač nyní popíši místa, kde jsou tyto klíče uloženy, není v tvých silách ani v silách žádných jiných smrtelníků, tyto klíče získat, neboť je hlídají síly, které věky vládnou našim ostrovům.

Ukrýt první bylo nejsnazší, lord Lagrange ihned souhlasil, ukrýt jej u sebe.

Avšak Oiphidis, za kterou jsem se vydal do Vyschlých bažin, byla velmi krutá. Klíč ukryla, ale jako odměnu, bez ptaní, vysála ze mne veškerou moji magickou moc. Ale alespoň jsem se vrátil, na rozdíl od mých pomocníku Macka a Gricka, jejichž sochy navěky budou zdobit její chrám.

Poslední klíč tedy musel ukrýt Magmus. Rozhodl se pro místo, kam sic jednou vstoupí většina smrtelníků, ale žádní se odtamtud nevrací. Rozhodl se jej ukrýt k samotným branám pekla. Jako zkušený infernalista a povolávač tato místa několíkrát již navštívil, aby odtamtud vyvedl některého nižšího démona, který mu poté sloužil.

"Avšak tentokrát," říkal, "tentokrát O'Briane, půjdu ještě dál. Donesu klíč až ke třetí bráně!" Pamatuji si, jak nadšeně plánoval svoji cestu při našich seancích v jeho Jižní věži.

A tak jsme ukryli všechny klíče, které ukáží cestu k Nu, artefaktu, který je silnější než podstata jednotlivých sil, které vládnou našemu světu, Nu, který nám umožnil porazit Sorenza, Nu, který mne stál moji magickou moc a Magmuse jeho život a jeho duši. Ze své poslední cesty, z pekla, se můj bratr Magmus již nikdy nevrátil.

A to je konec, konec mé kroniky o našich cestách po ostrovech. Nyní jen odnesu tuto knihu svému příteli, mistru Řádu, Razelovi, aby zajistil její přetrvání na dlouhé věky.

Máme koně, které jsme chtěli. Máme dalšího pomocníka od Sorenza, Achapa. Máme list z kroniky muže, který se podílel na Sorenzově pádu před třema sty lety. Máme před sebou několik krátkodobých cílů a jeden trochu více vzdálený. Krátkodobé jsou najít klíče od Nu, dlouhodobý je najít Nu. Trochu problém nastane, až Nu najdeme, protože tedy alespoň já netuším, co bychom s Nu měli dělat. Ale vypovězme vše postupně ...

List kroniky vyprávějící o zkáze Sorenza před stovkami let jsme našli u kostry mrtvoly staré také nejméně několik let. Vypráví o věci Nu, která pomohla zlikvidovat všechny Sorenzovy pomocníky a tím oslabit jeho moc. Pokud měl Sorenzo i dříve pomocníky jako jsou ti ostatní z naší themné parthy, mohlo by být Nu nějaké slunce? Nu je podle tohoto listu ukryto a bez tří klíčů, které jsou uloženy na třech různých místech se k němu nedostaneme. Jeden je v hradu lorda Lagrange, jeden u Oiphidis a poslední až v samém pekle. Tak jsme se vydali hledat první klíč, který je prý ukryt na hradě řádu Lagrange. Achap věděl, koho se zeptat na cestu, a tak jsme se vydali do hlavního města Valusie do King's Portu.

Tam jsme navštívili Lukrecia, místníno městského čaroděje a historika, který nám slíbil poskytnout informace o hradu za "malou službičku" - čarodejnice Ghoula mu je konkurencí ve zdejším kraji a on takovou konkurenci nechce.

Ghoula sídlí kousek od města Aragron, v malé plesnivé chýši. Byla téměř nahá, když jsme ji poprvé spatřili, a její obydlí hlídal jakýsi divoký muž přivázaný řetězem ke kůlu. Ghoula pronesla ve své podivné opilosti zvláštní proroctví, které se pokusím zapsat tak, jak si ho pamatuji.

"Dobudete hrad Lagrange, Mercurio dohoní toho, po kom jde, a Tsuaf promluví se skrytými démony. Dojdete k medúze Oiphidis, která sídlí ve Vyschlých bažinách za Horami v Pustinách, kde kanibalové vládnou, jeden z vás padne. A pak i Ghoula padne rukou jednoho z vás."

Další důležité otázky nám zodpověděla za pár kapek krve od každého z nás. První klíč najdeme na hradě Lagrangů. Musíme najít kříž Sigmusův (patron řádu), tam najdeme klíč, který je pouze klíčem k Prvnímu klíči, který najdeme tam, kde bychom ho nikdy nehledali. Kněží vědí, kde ho hledat. Lord Lagrange zemřel minulou noc, po tom, co ho baba proklela. Lucrecius ho ale už varoval, že jsme na cestě. Pozor na Merkuria, radši mu máme dát to, co chce.

Kromě toho, že nás celou dobu sleduje jakýsi podivný dvourozměrný stín, který mi naznačil jen to, že má něco společného s Nu, tak je to asi tak všechno podstatné, co stojí za to zaznamenat pro potřeby budoucí. Chápu, že se proroctví i další informace od báby Ghouly mohou zdát zmatené a nesrozumitelné, ale přesně takové i v originálu byly.

Stojíme tedy teď před hradem Lagrangů, kde podle zpráv má být kolem dvaceti starých kněží a jeden mrtvý lord. Nevíme, co hledáme a proč to chceme, nevíme, jak to dostat, ani co s tím pak udělat, ale asi potřebujeme nějaký pevný cíl, za kterým můžeme společně jít. Jen mám trochu pocit, že se tady toho děje daleko víc, než vůbec tušíme.

Mladý muž bezradně procházel ztichlým hradem, kde se kromě jeho rychlých kroků nikde neozýval žádný jiný zvuk. Zarudlé unavené oči s rozpraskanými koutky od již dávno vyschlých slz dávaly znát, jak posledních několik hodin trpěl. Již když dorazil na první nádvoří, kde jej místo smíchu Zanky a Jana, vždy milých hospodářů, přivítala jen strašlivá jatka ve stájích, již tam vytryskly jeho první slzy. A pak, když bezradně vběhl do jejich stavení, kde Jan ležel ještě v peřinách, kde jej zastihla nečekaná smrt, pak propukl v opravdový pláč. Tento pláč neutichl ani když našel Zanku, s nezvykle zalomenou hlavou, zkroucenou v rohu místnosti, kam stihla doběhnout a strhnout ze zdi Sigmusův kříž, který si přitiskla na prsa, než ji také zezadu dohnala smrt. Vykroutil ten kříž z jejích v křeči strnulých prstů a vydal se směrem k hrádku.

I druhé nádvoří bylo tiché, dveře do kaple otevřené. Vstoupil a vzlykaje došel až k oltáři. Tam naprosto nechápavě hleděl na tu spoušť. Lord Lagrange, napůl vysvlečený ze své slavnostní zbroje, pohozený u paty oltáře, otec Joachym, ležící v kaluži vlastní krve s chybějícím obličejem, který mu utrhla střela, která prošla jeho zátylkem ... mladý muž vykřikl a utekl z kaple, směrem do hrádku se strašlivou předtuchou, která svírala jeho žaludek. Vběhl do jídelny a vykřikl, vykřikl hrdelním hlasem, jako nějaké zraněné zvíře, "Otče!" a sklesle poklekl u mrtvoly vojáka, jehož vnitřnosti, táhnoucí se ze strašlivé rány na boku, byly roztaženy po polovině místnosti. "Otče kdo? Jaká zrůda tohle způsobila?", zajíkavě plakal se studeným tělem v náručí.

Po době, kterou nebyl schopen určit, se znovu zvedl a již jen zběžně dokončil prohlídku hradu. Nortil a Werel, zabití ve svých postelích a mladičký Lucaso, svázaný a zároveň s rozdrásaným zápěstím, již nemohli více prohloubit jeho zármutek. Poté ještě několik hodin držel v náručí svého mrtvého otce, než se zcela rozhodl. Položil opatrně jeho tělo znovu na zem, došel do kuchyne, kde vybral velký porcovací nůž, vyšel na nádvoří, opřel se o stěnu hradu a s pohledem k zasněženým vrcholkům hor, rozřízl si zápěstí. "Proklínám tento zlý svět, proklínám ho!", byly jeho poslední myšlenky, než s poslední kapkou prchající z jeho žil, vyprchal z jeho těla život.

Lagrangovo sídlo vypadalo se svojí dvojitou hradbou nedobytelně, ale bez stráží ve věžích zvládnul ty hradby zlézt i ten rachetický pánbíčkář. Vzhledem k tomu, že po nějakém vedení nebo snaze o organizaci v našem malém upířím společenství není ani stopy, tak jsme se na nádvoří před vchodem do hlavních budov hned rozutekli na chaotické skupinky pátrající po něčem, co "je klíč a přitom to není pravý klíč a dovede nás to ke klíči, který není klíčem".

S Ruby jsme se vydali na vlastní průzkum, při němž jsme narazili na pár řádových rytířů, kteří se právě snažili přišpendlit kuší našeho křižáckého upíra. Na chvilku nás zdrželi, ale hradní kapli, ve které se ukrývalo mrtvé tělo Lagrange a představený řádu, před námi neuchránili. Razel šikovnou střelou odstranil obličej z hlavy představeného dříve, než ten pobožný chudák stačil něco říct, a spodní patro hradu bylo tak vyčištěno od všeho, co mělo tu troufalost se nám postavit do cesty. Pokud vím, tak kdesi v horním patře se inkvizitor prokusoval pár spícími dušemi a pak se něco pokoušel najít v jejich knihách.

V kapli jsme se snažili najít tedy ten klíč neklíč a Lagrangova mrtvola nám tam trochu překážela, takže chudák neuctivě skončil v prachu na podlaze. Nakonec se Ruby podařilo objevit vchod do tajné místnosti poté, co svým okouzlujícím zastrašováním donutila mluvit nějakého přeživšího z řádu. S Razelem jsme prohledávali tu místnost a našli zajímavý mechanismus přímo vybízející k zadání nějaké kombinace. Ještě než jsme se o to pokusili, se Razel vklidu optal, co se asi stane, když bychom něco zmáčkli špatně. Poslední co si pamatuju, je on, jak mačká nějaký kříž na stole, a pak už jenom ten děsivý oheň.

Probrala jsem se následující večer ve sklepě dřevěné chýše u hradeb a při pohledu na její roztrhané obyvatele (nějaký lidi, pár krav, prasat, slepic ...) a vrstvu zaschlé krve na mém ohořelém oblečení, jsem si jenom stěží vybavila to krvavé šílenství po výbuchu. Část hradní kaple byla pohřbená pod troskami, ale všichni jsme to nějak přežili, i když Razel vypadal trochu jako grilované kuřátko s polámanými křidélky. Ruby a ostatním se dokonce podařilo najít i ten klíč, který nebyl klíč, ale kompas, jenže nějak se nemohli s ostatními shodnout, jestli už je to ten První klíč, nebo klíč neklíč, co nás má k Prvnímu klíči teprve zavést.

Tak jsme se vydali zpátky k vědmě Ghoule, ale dým stoupající z místa její chýše není předzvěstí ničeho dobrého.

Ghoulu jsme našli zmrzačenou, umírající ve své chýši. Mercurio ji pěkně zřídil, a aby toho nebylo málo, vzal si od ní naší krev. Ghoula nám ještě před svou smrtí stačila dát pár dobrých rad – jak se dostat k Oiphidis, že s Mercuriem si není radno zahrávat, protože má svého strážného archanděla a není možné ho díky tomu zabít.

Poté, co křižák ukončil Ghoulino trápení, vydali jsme se přes trpasličí doly do Vyschlých bažin za Oiphidis s úmyslem od ní získat druhý klíč k Nu. Na cestu skrz doly jsme si nalovili několik zvířat. Cesta byla "poklidná" – nikdo nás nehonil, všude byl klid, TMA a TICHO. Dost hrozný zážitek. Pokud můžu mluvit za sebe, tak bych radši prošla losováním v naší vesnici než znovu těmi doly. Obývají je zřejmě pouze jakési přízraky, které nám "vysávaly" naše nalovená zvířata. Na nás si ale nedovolili, takže jsme zhruba po pěti dnech vyšli na druhé straně hor bez úhony.

Na cestu k Oiphidis jsme se doptali místních kanibalů, se kterými Irvi briskně navázala dobré obchodní vztahy, i přesto, že uměli sotva pár slov obecnou, a dokonce i přesto, že jsme jim původně unesli malou holčičku s úmyslem sníst ji. Irvi to s lidmi prostě umí.

Oiphidis, jak jsme se dozvěděli, má svůj palác uprostřed vyschlé mrtvé krajiny, kterou obývají jenom podivné nemrtvé zombie s kůží tvrdou jak dubové dřevo. Pár jsme jich cestou museli skolit, a nebyl to vůbec lehký boj, takže když jsme viděli osamělou osobu bojující se třemi těmito zombiemi, moc jsme neváhali a pomohli jí s nimi. Tato osoba se ukázala být příjemnou mladou ženou, zahalenou od hlavy až k patě v černém splývavém oblečení. Byla opravdu zdatnou bojovnicí, takže nás napadlo, že by nebylo špatné mít ji s sebou při boji s Oiphidis. Zeptali jsme se jí proto, co by chtěla za to, že s námi na Oiphidis půjde. Odpověď byla jednoduchá – zneškodnit místního démona, který do tohoto území vysílá zombie, které tento kraj ničí a vysušují.

Tak jsme se na něj šli podívat. Nebylo úplně lehké ho zabít – hlídaly ho jeho zdřevěnělé zombie a on sám se velmi rychle regerenoval, ale nakonec se nám to podařilo a jeho esenci se mi ještě navíc podařilo zachytit do soul-stounu.

Už cestou k šamanovi jsem začala pojímat podezření, že ona hbitá žena nebude nikdo jiný než Oiphidis sama, takže po tom, co se upíří kolegové odebrali k dennímu odpočinku, jsem s ní promluvila jako měňavec s měňavcem a ukázalo se, že je tomu opravdu tak, jak jsem předpokládala. Oiphidis byla vstřícná a vděčná, že jsme jí s démonem pomohli. Díky měsíčnímu mostu, který si dokázala otevřít zpět do svého paláce byla po několika hodinách zpět i s druhým klíčem k Nu a navíc jsme spolu udělaly ještě další obchod – slíbila mě naučit něco ze svých schopností za to, že jí tady pomohu dva týdny čistit kraj od zbylých zombií. Taková nabídka se neodmítá, takže se upíři vydali pomalu na cestu zpět k dolům a skrz ně do Valusie. Já se zatím učila a po dvou týdnech mě Oiphidis opět měsíčním mostem doprovodila až za hory na sraz s upíry.

Z informací, které jsme za tu dobu, co jsme ve Valusii, posbírali, jsme si dali dohromady, že pokud potřebujeme dojít "ke třetí bráně pekelné", nemůžeme o to žádat ani Lukrecia (alchymistu z King's Portu), ani Mercuria (který kvůli naší krvi umučil Ghoulu), ale musí to být jedině Tsuaf, se kterým jsme se ještě nesetkali, a snad proti nám ani zatím nic nemá.

Od malého démonka, kterého jsme si vyvolala tak, jak mě to Oiphidis naučila, jsem zjistila, že Tsuaf bydlí v onom obrněném městě uprostřed Valusie, které na noc zavírá brány proti elfům a další verbeži (jako jsme my), která by se tam chtěla v noci proplížit.

Pochytali jsme tedy u dolů zpět většinu našich koní a vydali se do palisádového města. Dostat se dovnitř nebylo právě nejjednodušší – strážný u brány nás poznal (je na nás totiž vydán zatykač za ten masakr u Langrangů), takže jsme ho také museli odstranit, a jelikož už začínalo pomalu svítat, upíři si potřebovali najít místo na přespání, zatímco já jsem se vydala za Tsuafem poprosit ho o schůzku mimo město příští noc. Jeho dveřník souhlasil, že vzkaz pánovi vyřídí.

Na smluveném místě mimo město jsem našla Irvi zabalenou do dehtové deky, mrtvolu strážného jsem zahrabala vedle ní a také se uložila ke spánku, nějak jsem v tom spěchu ani nepostřehla, že nám chybí křižák Zar.

Po setmění jsme pověsili mrtvolu strážného na kříž vedle cesty, kam svoje lidské oběti věšívali elfové a počkali jsme na Tsuafa na smluveném místě. Opravdu nakonec přijel – potetovaný tmavý elegán na krásném vysokém černém hřebci. Byl velmi vstřícný, do pekla nás prý vezme, a když jsme mu řekli, že jdeme hledat artefakt, který tam uložil Magmus, tak nám dokonce slíbil, že půjde s námi, jelikož mu něco dluží. Bohužel pro nás měl také jednu špatnou zprávu. – Dnes ráno chytili Zara v hospodě a Tsuaf ho musel "zatknout" za vraždu toho strážného. Lidé si přejí jeho rychlou smrt a Tsuaf jako představitel města obyvatelům musí vyjít vstříc.

Druhý den k večeru se tedy konala veřejná poprava našeho křižáka – byl zaživa pohřben čtyři metry pod zem, lidé jásali, když si každý mohl hodit hrst hlíny na vraha. Zar byl trpělivý a ač mu tento zážitek nezávidím, nijak mu neublížil. Po několika hodinách jsme ho vykopali a místo něj dali zohavenou mrtvolu strážného, kterou jsme sundali z kříže, kam jsme ho minulou noc pověsili (protože jsme se dozvěděli, že s elfy mají lidé nyní už dva týdny příměří, takže mrtvola na kříži by mohla rozpoutat další boje). A pak už jsme se konečně mohli všichni vydat do pekla pro poslední klíč. Nu máme na dosah, a já stále za zády cítívám ten podivný stín, který se mi i občas podaří zahlédnout koutkem oka někde za stromem nebo v rohu místnosti. Kdo ví, co po mě chce, naposled se jen proměnil v nápis "NU", tím naše konverzace na týdny skončila. Ale pořád je tady – cítím ho.

Pach síry, vzduch tak suchý a horký, že až svírá plíce, podivné červené přítmí, nikde kam oko dohlédne žádná rostlina, nic zeleného, jen odstíny rudé, oranžové a žluté. Tak vypadalo na první pohled "peklo" do kterého nás Tsuaf vzal. Na obzoru se rýsovaly vysoké kopce, občas nějaká ta vybuchující sopka.

Všichni jsme v tomto kraji trochu změnili podobu. Zar vypadá mohutnější, na jeho jinak hladkém brnění vyrostly špičaté ostny, jeho meč vypadá větší a těžší než v našem světě. Jeho oči mají lehký purpurový nádech. Irvi je celá v černé kůži, vlasy spletené do dlouhého copu, jak je nikdy nenosí. Mohutná ňadra se jí dmou na hrudníku a nutno podotknout, že zakrytá jsou jen velmi spoře. V ruce třímá magický bojový bumerang, který jí Tsuaf na tuto cestu půjčil. V obočí má vražený dlouhý špičatý kus železa, černé tetování nejasného tvaru se jí táhne po holé noze od kotníku až do míst kam sahá její černá krátká sukýnka a snad ještě dál. Trochu nepatřičně se jí za zády mrská její dlouhý tmavý ještěří ocas. A já? Ještě že na sebe nevidím. Připadám si ale silnější než v našem světě, jako by se mi snad i zdejší teplo a pach líbily.

Vydáváme se na cestu, kterou Tsuaf určuje podle malé víly zavřené ve skleněné baňce - jdeme přesně opačným směrem, než kam se snaží ona uletět. Procházíme nikým nedotčeni nehostinnou krajinou až k první bráně - většímu kameni uprostřed pustiny. Když se k němu blížíme, vyletí jakýsi hmyz velikosti menšího psa, když nás vidí, zarazí se a zaletí zpět za kámen. Myslíme si, že se nás zalekl, bohužel si jenom letěl pro posilu. Neměli jsme je ale problém přemoci, i když byly čtyři. Procházíme první branou a krajina se za ní lehce mění - kopce na obzoru jsou pokroucenější, zem je popraskaná, a místy tak hluboko, že z ní vyvěrá láva. Je tu větší horko, "nebe" je červenější. Tsuaf opět vytáhl vílu a ta už má křídla celá potrhaná, jak se snaží uletět jedním směrem - my jdeme přesně opačným. Po chvíli chůze si uvědomím, že mi narostla křídla. Zkusmo s nimi zamávám a ono to funguje! Vznesu se několik metrů nad zem - báječný pocit. Pak si všimnu, že Zar jakoby opět vyrostl, jeho zbroj je zdobenější, ostnů přibylo. Stejně tak kovových skob a tetování na těle Irvi. Ke druhé bráně už tak snadná cesta nebyla - napadl nás jakýsi ohnivý muž, který vyskočil z malé sopky, kolem které jsme procházeli.

Druhou bránu stráží obrovský rudý červ s tlamou, že by se mu do ní vešli čtyři koně najednou. Uplácíme ho soulstonem s duší zombie a rychle mu probíháme za zády, zatímco si na ní pochutnává. Svět za druhou branou je ještě pokroucenější než dva předešlé. Také my jsme v této sféře ještě pokroucenější - Zarovi už vůbec není pod helmou vidět obličej, kolik červeného dýmu z pod ní vychází, Irvi narostly na zádech z páteře bodce a chapadla, já se sama vidím díky svým složeným očím, které mám všude kolem hlavy, nevím jestli se mi to jen zdá, ale myslím, že mám o dvě ruce navíc (přičemž jedna je snad klepeto?). Jsou z nás opravdová monstra, ale na druhou stranu, tedy alespoň já se cítím opravdu silná jako ještě nikdy v životě.

Bez váhání rozmetáváme skupinku malých skřetů, kteří se na nás odkudsi vyřítili. Irvi se učí zacházet s magickým bumerangem - vrhne ho na nepřátele, ty sice zmasakruje, ale cestou zpátky ho nedokáže chytit, takže jí pravidelně proletí břichem či ramenem. Ale co, uzdravujeme se tady tak rychle a snadno! Možná bychom tady mohli zůstat navěky!

Už z dálky vidíme černý altán a postavu v černém plášti stojící zády k nám. Rozbíhám se a vzlétám. Vidím jak i ostatní se rozběhli, mám pocit, že jsme neporazitelní. Jak se blížím, vidím, že postava má na plášti velké rudé "M", není pochyb, že jsme našli toho, koho jsme hledali. Z okolních malých sopek vyskočili další tři ohniví muži, které si Magmus povolal na svou ochranu. Ale ani to mu nepomohlo. Během několika minut je přemožen a Tsuafovým démonem Kulíkem stržen do nitra jedné ze sopek. Vyzvedáváme artefakt z altánu a vracíme se do našeho světa. Myslím, že se sem jednou vrátím, opravdu se mi tady líbilo! Snad ani v nebi to nemůže být lepší, tolik síly, tolik moci ...

Tsuaf nás přemístil k První bráně pekelné, odkud jsme se po sopečných planinách měli dostat až k té Třetí, kde spolu s padlým Magmusem měl být ukrytý i Třetí klíč k Nu. Cestou se neměnila jenom krajina a příšery na nás útočící, ale i naše družina. Z Ruby se stala obrovská příšera s mušíma očima, blanitými křídly a klepetem, Zar vypadal jako obrázek Golema z knížky jednoho středověkýho rabína a já ... no, o mně raději ani nemluvě (ještě teď mě bolej záda z toho, jak jsem měla těžká prsa). Cestou k Třetí bráně se nám do cesty pletlo pár místních obyvatel, ale s pomocí Tsuafova stínového pomocníka Dulíka, jsme každého z nich poslali tam, kam se posílají pekelní démoni. Až cestou od Druhé brány nám začínalo být v pekle poněkud horko. Od Tsuafa jsem dostala takovou ostrou věcičku na vrhání, která sice dokázala rozmetat několik démonů najednou, ale měla nehezkou vlastnost - vracela se. A zkuste si chytit něco, co letí rychlostí šípu, rotuje to a po stranách to má hrany ostré jako žiletky ... naštěstí se mi v pekle ty rozsekané vnitřnosti hojily o dost rychleji než obvykle.

Po pár setkáních s místními jsme se konečně dostali ke Třetí bráně pekelné, kde mezi tryskající lávou postával ďábel s velkým M vyšitým na pláštíku. Magmus to chudák schytal hned do zad, což sice může působit poněkud zrádně a zbaběle, ale určitě rozumněji než se s ním nejdřív vybavovat, a až pak ho napadnout ... stejně, kdo by chtěl ty jeho pekelný kecy poslouchat. Zar se k němu vrhl se svým pekelným mečem, Ruby na něj podnikala nálety ze shora a Dulík ho pak vysíleného strhnul do lávy. Themná phartha je prostě neporazitelná, he! A tak se nám podařilo získat třetí klíč k Nu, menší modrou kouli ... ale nebylo to zadarmo. Po návratu z pekla zůstalo Ruby muší oko, Zarovi se pořád kouří z pod čepice a mně ze zad občas vykouknout slizká, hnilobná chapadýlka.

Po návratu z "pekla" jsme prospali celý den. I přesto na nás však zanechalo svoje stopy - Zarovi jde z nosu lehce načervenalý dým, Irvi má na zádech mezi lopatkami dvě chapadélka a já mám jedno oko podobné očím mouchy, jen v lidské velikosti. Tsuaf nám poděkoval, že jsme mu pomohli přemoci Magmuse, a s tím, že musí několik dní odpočívat, se s námi rozloučil. A nám už nic nebránilo vydat se na poslední cestu k Nu.

V lese nedaleko města vyvolala Irvi vědoucího démona, který se zjevil v podobě velkých úst na pařezu. Měli jsme dvě otázky, po reklamaci celkem tři. Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali a vyrazili na sever k Jezeru, kde je Nu ukryté.

Odmítla jsem jít na sever zase přes trpasličí doly, radši jsem to vzala cestou delší, ale rozhodně pro mně méně nebezpečnou. Irvi, Zar a Jacobo se rozhodli projít doly, a z vyprávění vím, že cesta nebyla tak úplně bezproblémová jako posledně - obtěžovaly je jakési bledé příšery, které se pokusily Irvi vysát a ukradly jí dehtovou deku. Málem se dokonce v dolech ztratili, když se vydali deku hledat.

Moje cesta byla vcelku klidná – přes den jsem se kolem úpatí hor přesouvala v podobě vlka, přes noc jako sova, mám výhodu, že mi vždy stačilo jenom pár hodin spánku. Takže i když jsem překonala alespoň trojnásobnou vzdálenost, co moji přátelé, cesta mi trvala jen zhruba o den více než jim. Sešli jsme se u východu z dolů osmého dne.

Pokračovali jsme na sever, kam nás vedl první z klíčů - kompas. Jacobo má nějaký problém se zažíváním asi - zvířecí krev už mu nechutná, ale nechce pít ani lidskou. Možná ani nedojde na konec naší cesty. S Irvi jsme pojaly podezření, že Zar není tak úplně upír. Vedlo nás k tomu několik faktů a podezřelých okolností. Ještě si nejsme jisté, ale asi se budeme muset Zara zeptat. Ne že by na tom bylo něco špatného, já také nejsem upír, ale proč před námi svou totožnost tají?

Ještě desítky kilometrů za Oiphidiným chrámem leží stará vychladlá sopka, která se postupně naplnila vodou a vzniklo tak krásné hluboké jezero. K tomuto jezeru nás první klíč zavedl. Pomocí druhého klíče - velkého slonovinového rohu, na který jsem zatroubila, jsme přivolali obrovskou jezerní obludu na hladinu. Když říkám obrovskou, tak to neznamená obrovskou jako strom nebo dům - nic tak velkého jsem živého ještě nikdy neviděla, na délku byla větší než naše vesnice, tlamu měla jako tři naše stodoly, myslím, že nás ani neviděla, jak jsme pro ni byli malinkatí. Třetí klíč nám ji pomohl ovládnout, nakrmit, a ona poté vydala svůj poklad - na krku měla připevněnou železnou truhlici.

A tak jsem zjistila další zajímavý fakt o upírech - neumí (nemohou) plavat. Takže to zbylo na mně - doletět k příšeře, na krku se jí přeměnit do lidské podoby, otevřít truhlici, vyjmout z ní podivný kovový předmět a doplavat s ním zpět na břeh.

Asi hodinu jsme se radili, co s ním, než jsme nakonec přece jen neodolali a aktivovali ho. K našemu překvapení nenastal žádný výbuch, jen okolí přikryl hustý růžový dým, ze kterého se poté vynořili čtyři draci. Největšího z nich - modro-zlatého majestátního samce si velmi rychle přivlastnil Zar, k černému štíhlému s lehce potrhanými křídly a aerodynamickou hlavou bez kostěných výstupků se téměř rozeběhla Irvi, Jacobovi se zalíbil zelený zřejmě vodní drak, na mě nakonec zbyla červená mohutná ohnivá bojová bestie. Jakmile jsme na draky nasedli, zjevilo se kolem několik obrazů postav lidí - většinu z nich jsme poznávali: za vyznavače života: Lukrécius (lidé), Oiphidis (měňavci) a jeden neznámý muž s baretem a knírkem (andělé); za příznivce neživých: můj známý Stín, Sorenzo (smrt) a Tsuaf (démoni). Možná jsem na někoho ještě zapomněla, ale všechno se dělo tak rychle od té aktivace Nu, že se mi z toho ještě teď točí hlava. Obrazy postav k nám různě promlouvaly a snažily se nás buď před Nu varovat, nebo naopak za jeho aktivaci chválit (Mercurio s knírkem si vyloženě říkal o to, abychom ho umlčeli). V podstatě nám ale neřekli nic, co bychom nevěděli, takže jsme nakonec pobídli naše nové miláčky a ti se vznesli do vzduchu a ukázali nám, jak vypadá tento ostrov z výšky.

Velkou otázkou zůstává, co teď, když už máme tu "nejmocnější věc na tomto ostrově" v rukou. Jak ji využijeme? Budeme dál prosazovat Sorenzovu vůli? Nebo se mu zkusíme postavit a zvolíme si cestu jiného principu než je jeho smrt a zkáza?

Po výletě peklem se k nám na ostrově připojil i Jacobo, a tak jsme se už ve větším počtu vydali se třemi klíči nalézt Nu. Kompas, první klíč, nám ukazoval směrem na sever, tedy zpět k lidojedům skrz prázdné trpasličí doly. Škoda, že doly nejsou tak prázdné, jak se na první pohled zdají být. Potkali jsme tam pár skřetích krvesajů a ta pomstichtivá cháska nějak nepřekonala to, že jsem s jedním z nich vymalovala část jeskyně, a ukradla mi za to moji dehtovou plachtu ... teď musim spát s křižákem, což by mi nevadilo, kdyby si alespoň někdy sundal ponožky a to brnění. Ruby moc dobře věděla, proč nechtěla jít dolama a raději to někudy přelétla v podobě sovy, protože ta cesta temnými, rozvětvenými chodbami, vážně není nic příjemného. Znova už se mi tamtudy taky chodit nechce.

Po několika dalších nocích putování jsme se přes planiny dostali až za sídlo Oiphidis, kde nás trochu pozdržel Jacobo. Tenhle upír-inkvizitor se totiž cestou rozhodl, že už dál nemůže pít krev zvířat a musí pít jenom z lidí. Ale na pláních se těžko hledá živá duše kromě Ruby ... a když už jsme našli nějaký indiány, tak se zase rozhodl, že z nich teď prostě pít nemůže. No upřímně bych ho nejradši ukřižovala na sluníčku. Hladovej upír, kterej odmítne krev mladého klučiny, je vážně na zabití. Naštěstí Zar odněkud (nechci vědět odkud) vytáhl pohár s lidskou krví, kterou pít mohl, a my jsme mohli pokračovat dál.

Kompas nás zavedl přes planiny do hor, kde se v kráteru po sopce temně leskla hladiny jezera. Kromě vody tam dole ale byla i obludně velká lochneska s truhlicí na řetězu okolo masivního krku. Naštěstí nám tři klíče pomohly ovládnout ji natolik, že se Ruby podařilo truhlici otevřít a vyndat z ní Nu dříve, než by nás chtěla sežrat. Získali jsme tedy Nu, nejmocnější magickou zbraň, o níž jsme vůbec netušili, co dělá a jak se používá. Nu byl takový disk s kličkou, takže po dlouhé diskuzi o tom, jestli Nu použít či nepoužít, jestli ho dovést Sorenzovi či nedovézt, jestli otočit kličkou hodně nebo málo, jsem se chopila kličky a Nu aktivovala. Byl to skvělý pocit, když se kolem z mlhy vynořili čtyři draci, připravení k našim službám. Čtyři velká, mocná zvířata, která by dokázala srovnat King's Port se zemí, patří teď nám. Jsem hodně zvědavá na to, co v sobě Nu ještě ukrývá ...

Za soumraku panna Irvi použila Nu a za pomoci pradávné magie povolala ze vzdálených sfér naše draky. Přivítal jsem se s Nuragonem, nasedl mu na hřbet a spolu s ostatními jsme vzlétli k noční obloze. Zakroužili jsme nad místem, kde jsme toho dne přespali, a poté jsme zamířili přes vrcholky hor jemně osvětlené stříbrným měsíčním svitem. Mohutná křídla se neúnavně zdvíhala a klesala a my jsme pluli oblohou jako obrovští noční ptáci.

Letěli jsme skoro celou noc a pomalu se blížilo ráno. Pojednou se zastavil čas. Všechno jsem vnímal mnohem ostřeji. Vzduch kolem získal zvláštní chuť a noční obloha se projasnila. Chtěl jsem se zeptat Nuragona, co se to děje, ale pocit jeho přítomnosti se mi vytratil z mysli a Nuragon neodpovídal. Nad našimi hlavami se objevil temný vír, který byl patrný i proti nočnímu nebi. Magické výboje se klikatily oblohou a prosvětlovaly vzduch, který získal konzistenci medu. Tajemná síla nás táhla přímo do středu víru. Ruby se vrhla ze hřbetu draka a pomalu padala dolů k zemi.

Svět kolem nás zmizel ve víru magických sil. A poté jsem opět seděl na Nuragonovi a cítil pohyb jeho křídel. Všude, kam jen oko pohlédlo, jsem viděl podivnou pustinu, kterou se proháněla mračna písku a zahalovala ohromné polámané sloupy, které ležely na zemi nebo čněly k narudlé obloze. Ztratil jsem vědomí.

Procitl jsem v temnotě tak hluboké, že ani moje oči jí nedokázaly proniknout. Chvíli jsem se soustředil a probudil ohnivý pohled, kterým mne poznamenalo peklo, když jsme šli pro Třetí klíč. V narudlém přísvitu jsem již rozeznával věci kolem sebe. Vedle mne se právě probouzely Irvi a Ruby. Draci byli pryč. Vypadalo to, jako bychom byli v nějaké ohromné jeskyni. Chvíli jsme pobíhali sem a tam a snažili se najít cestu ven, ale připadalo nám to jako bludiště. Ruby pátrala kolem svým vnitřním pohledem a tvrdila, že nás sem uvrhl Razel. Že prý je svět kolem stejně strohý a pravidelný jako Razlova jeskyně.

Nemohli jsme najít cestu ven, a tak Ruby rozlomila kouzelnou hůlku, kterou našla u Ghúly, povolala ztracenou duši z jiné sféry a požádala ji o pomoc. Došli jsme tak k podivným hladkým kovovým dveřím. Nikde nebyla klika ani klepadlo, jen v rámu byly vyryté nějaké symboly, které tak trochu připomínaly perské číselné řady. Když jsme se jich dotkli, tak se jednotlivé obrazce rozzářily rudým světlem, ale přesto zůstávaly stále chladné. Přejížděli jsme prsty po různých symbolech, ale dveře stále zůstávaly zavřené. Už už to vypadalo, že se budeme muset vrátit zpátky, odkud jsme přišli, ale Ruby vyvolala ducha dveří a přinutila ho, aby nám otevřel.

Před námi byla bledě osvětlená chodba s lesklými stěnami, podlahou i stropem. Obezřetně jsme vstoupili dovnitř a pomalu postupovali kupředu. Vešli jsme do místnosti, ve které stála podivná zářící žena. Byla nahá, lehounce průzračná a zblízka bylo vidět, že její obličej je sice lidský, ale tělo je vytvarované jen velice nahrubo. - Homunkulus. Mistrná práce, kterou musí mít na svědomí skutečný mistr svého oboru.

Ptali jsme se jí, kde jsme, ale její odpovědi pro nás nebyly srozumitelné. Tak jsme ji požádali, jestli by nám otevřela dveře, kterými se dostaneme ven. Zářící žena po nás chtěla, abychom ji zbavili nebezpečí, které číhá za jedněmi z dveří. Neměli jsme na výběr, a tak jsme nízkými kovovými dveřmi prošli do hrubě tesané chodby místy prosvětlené zářícími koulemi. Dveře se za námi zavřely s dutým kovovým zaklapnutím a nám nezbylo, než se vydat kupředu.

Odkudsi z chodeb před námi se ozývalo pravidelné klapání. Opatrně jsme se vydali směrem, odkud ten zvláštní zvuk přicházel, a náhle jsme stáli tváří v tvář hrůznému stvoření, které vzniklo spojením spousty lidských trupů, hlav a končetin. Vrhlo se na nás a já jsem ve vzduchu cítil přímo hmatatelnou přítomnost chaosu. Po krátkém boji jsme ho přemohli, ale hned se na nás vyřítilo další. A poté spousty pokřivených těl, která se po nás sápala a snažila se nás strhnout k zemi. Jejich špinavé nehty se se skřípění smekaly po mém kyrysu a jejich nevidoucí oči hledaly cokoliv živého, aby ty prokleté bytosti utišily hlad, který je zevnitř spaloval jako oheň. Nevím, kolik jich bylo, ale když jsme dobojovali, tak byla celá podlaha pokrytá jejich rozsekanými těly.

Přemýšleli jsme, co dál, ale tu na nás zářící žena zavolala mocným hlasem, který pronikal chodbami, abychom se vrátili zpět, že je nebezpečí zažehnáno. Splnila svůj slib a otevřela nám druhé dveře.

Prošli jsme dveřmi a postupně zjišťovali, že jsme v nějakém podivném magickém obydlí. Všechny stěny byly stejně hladké a nablýskané, jako vstupní chodba, kterou jsme přišli. Všudypřítomné bílé světlo, jehož zdroj jsme nenašli, prosvětlovalo chodby i místnosti. Kolem panovalo ticho a naše kroky se rozléhaly chodbami. Míjeli jsme různé dveře. Některé bylo možno otevřít stisknutím magického obrazce v rámu dveří, jiné zůstávaly zavřené.

Chvíli jsme procházeli tím podivným obydlím a hledali cestu ven. Přišli jsme do ohromné haly, ze které vedlo několik chodeb a spousty dveří. Nahlíželi jsme do jedné místnosti za druhou a nacházeli spousty zvláštních neznámých předmětů. Nakonec jsme vešli do místnosti, ve které jsme našli dvě veliké ojíněné skleněné nádoby plné vody. V jedné byla uvězněná žena, ve druhé muž. Musela v tom být nějaká magie, protože to vypadalo, že stále žijí. Hruškou meče jsem rozbil skleněnou nádobu, vyprostil ven bezvládnou ženu a pokoušel se ji přivést k životu. Irvi zatím osvobodila a oživovala muže z druhé skleněné nádoby.

Zářící žena nám poradila, abychom oba zanesli do jedné komnaty na konci chodby, kde prý sídlí léčivý duch. Udělali jsme, jak nám poradila, a položili je na kamenné lůžko v podivné místnosti osvětlené bledým namodralým světlem. Hlas zářící ženy nás vyzval, abychom odešli z komnaty a na stěnách vzplanuly rudé pochodně a po zrcadlech začaly přebíhat svítící magické runy.

Chvíli jsem čekal, co se bude dít dál, ale poté mne přemohl strach a já jsem rychle vyběhl ven. Dveře komnaty se zavřely a zevnitř se ozývalo tlumené hučení. Zářící žena nám řekla, že léčba bude trvat dlouho, a tak jsme procházeli zbývající části domu. Ve sklepení jsme našli velikou čtvercovou místnost, ve které visely ohromné bílé obleky s velikými skleněnými přílbami. Z té místnosti vedla chodba předělená dvěma branami. Obě brány měly místo kliky veliké červené kolo a v horní polovině bylo vyduté tlusté sklo, takže jsme viděli skrz.

Za branou se rozprostírala červenohnědá poušť a oproti krvavému nebi se tyčily zpřelámané ohromné sloupy jako varující prsty. Pár sáhů od východu ležela kostra, napůl zavátá pískem, s rukou napřaženou k bráně. Rozhodli jsme jít na průzkum až později, neboť nás zářící žena varovala, že někteří z nás mohou venku zemřít a pohled do prázdných očních důlků nám její varování připomněl.

Zatím léčivý duch dokončil své dílo a my jsme muže i ženu odnesli do místnosti s mnoha postelemi. Sice se ještě neprobrali, ale jejich pokožka už měla zdravý růžový odstín a oni jen spali hlubokým spánkem.

Šel jsem se zářící ženy zeptat na tajemství uzdravující komnaty a ona mi místo toho řekla, že jsem velice nemocný a že by mne mohla léčivá síla té komnaty vrátit do života. Pocítil jsem zároveň strach i touhu. Co když by ze mne v té zázračné komnatě spadlo mé prokletí? Má spalující touha po krvi? Pomalu jsme došel do uzdravující komnaty, pomodlil se k bohu a požádal léčivou sílu o pomoc. Napřed se nic nedělo, ale poté se opět začala rozsvěcet zrcadla na stěnách a já jsem usnul.

Probudil jsem se na kamenném lůžku uprostřed komnaty. Cítil jsem se plný života. Rozhlédl jsem se kolem, ale vše jsem viděl mlhavě, jakoby rozdvojeně. Začala mne bolet hlava, ale po chvíli se můj pohled zaostřil a já jsem si uvědomil, že vidím i na levé oko, na které jsem oslepl v bitvě u Asufu léta páně 1191. Pomalu jsem si uvědomil, že se toho změnilo mnohem více. Všechny jizvy a šrámy jsou pryč. Moje pokožka je opět pružná a z mých vlasů zmizely šedé prameny. Cítím se plný života ... a hladový.

Vybavila se mi chuť opečeného šťavnatého masa, voňavého chleba, jemné perské paštiky, řeckých oliv i delikátních saracénských cukrovinek. Seskočil jsem z lůžka a sehnul se pro brnění a meč ... a uvědomil jsem si, že část mé síly je navždy pryč. Zavřel jsem oči a snažil jsem se vyvolat své léčitelské schopnosti. Marně. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na svůj odraz v jednom ze zrcadel. Prokletí je pryč, v dobrém i ve špatném. Zbývá jen víra a odhodlání. Bůh mi dal druhou šanci a já ji nesmím promarnit.

Přede dveřmi komnaty stála Irvi a její oči mne bedlivě sledovaly. Dotkla se rukou mé tváře a olízla si rty. Uvědomil jsem si, že odteď nesmím ukázat žádnou slabost a že budu muset dál lovit zvířata, i když tentokrát pro ni, aby ji její hlad po krvi neobrátil proti mně.

Irvi mi řekla, že opět povolala draky a ti jí vyjevili, že se můžeme vrátit do Valusie, neboť portál, který nás sem přenesl, je stále ještě otevřený. Muž i žena, které jsme našli v nádobách, již byli vzhůru, a tak jsme se jich vyptávali, kdo jsou a co je to za kouzelné obydlí. Moc jsme jim nerozuměli. Říkali, že před mnoha a mnoha lety přišla ničivá válka, která proměnila kvetoucí zemi na popel, a že mnoho lidí odletělo na velikých lodích do nebe. Ostatní prý zůstali v domech, jako je tento, a uložili se k dlouhému spánku, během kterého nestárnou, a čekají, až se země uzdraví.

Nabídli jsme jim, že s námi mohou letět do Valusie a oba nadšeně souhlasili. Rychle sebrali vše potřebné a šli s námi do místnosti s těmi velikými bílými obleky. Zářící paní prý musí zůstat zde, neboť to je bytost, která byla stvořená, aby udržovala v rovnováze magické síly v této budově. Poté jsme se nasoukali do těch velikých obleků a prošli jsme ven tou velikou bránou. Tam už na nás čekali draci a netrpělivě máchali křídly.

Vše kolem bylo spálené a vítr vířil prach a písek mezi troskami. Muž se ženou se podívali na temné mraky, které hnal vítr po rudé obloze, a muž zašeptal: "A to všechno způsobilo Nu ...". Jeho hlas jsem slyšel stejně zřetelně, jako bychom neměli ty skleněné helmy a on stál přímo vedle mne.

Rychle jsme nasedli na draky a vyletěli k nebi posetému hvězdami. Letěli jsme dlouho tmavou nocí, ale naši draci nás neomylně zanesli až k bráně, která nás sem přenesla. Tentokrát jsem pocítil jen lehkou závrať, svět kolem se zatočil a už jsme se ocitli v oblacích nad Valusií. Brána zmizela.

První paprsky vycházejícího slunce osvětlily oblaky daleko na východě a my jsme zamířili střemhlavým letem k zemi. Po přistání jsme si svlékli ty divné bílé obleky a já jsem začal rychle vybírat, kam se přes den schovám. Přitom mne napadlo, že se vlastně vůbec necítím ospalý. Nebe se projasnilo, Irvi padla k zemi jak podťatá a draci se pomalu rozplynuli v prvních paprscích. Přikryli jsme Irvi dehtovou dekou, aby ji nespálilo vycházející slunce. Pak jsme ukázali oběma zachráněným lidem cestu do King's Portu a popřáli jim hodně štěstí.

Chvíli jsme s Ruby přemýšleli, co to všechno mělo znamenat, jestli za tím vším byl Razel nebo ne. Uvědomil jsem si, že večer musím být odpočatý, abych mohl jít s družinou dál, a tak jsem rychle vyrazil na lov a poté jsem šel spát. Poprvé od té doby, co jsem zemřel v Konstantinopoli, se mi zdál sen. V něm ke mně přišel Razel a říkal, že to on nás vzal na místo, kde probudili sílu Nu a nedokázali ji usměrnit. Že nám může ukázat cestu, ale volba je naše.

A pak mne probudila Ruby a já jsem viděl, že se pomalu začíná smrákat a je nejvyšší čas vyrazit na cestu.

* King's Port ... *

Do audienční síně přiběhl udýchaný posel. "Velicečnstvo, důležité zprávy!" vykřikl a padl na kolena před honosným trůnem. "Jak jsme před týdnem vyslali do Oldhomu lehkou jízdu, ať prověří zprávy o těch vampýrech, kteří prý mají město pod kontrolou, pamatujete?"

"Jistě, druhý den dorazil posel, že město se zdá v pořádku, mírně vylidněné, ale lidé pracovití, famařící na polích, k vojákům vstřícní.", odvětil muž na trůnu.

"Ano tak to bylo, nicméně od té doby jsme žádnou zprávu nedostali, no a před chvílí mi hlásil královský handlíř, že poznal jejich koně. Jsou na trhu na prodej za pár železáků a na zadku mají vypálený cejch zdobného D.", odvětil poslíček.

Muž na trůnu zbrunátněl a zaklel, až se posel celý otřásl, "Cože? U žabího zadku, ta drzost! Okamžitě tam pošlete kapitána Zena a jeho tucet nejlepších vojáků, ať to město vypálí do základů!"

* King's Port, o týden později ... *

Když poslíček vstupoval do audienční síně, uplně cítil, jak se mu třesou kolena.

"Našli jsme Zena, pane ...", začal velmi opatrně.

"No, a?", prudce odvětil muž na trůnu.

"Eee, pane, našla ho hlídka v rybí čtvrti, pane. A trochu se to tam zkomplikovalo." Muž na trůnu neodpovídal a poslíček cítil, jak jej propalují jeho přihmouřené oči, tak pokračoval: "Došlo k boji pane. Než Zena zpacifikovali, zabil tři muže. Víte, prý tam sál nějakou prostitutku, zakouslý do jejího krku, jako Vampýr pane!", doplnil poslíček a měl pocit, že musí okamžitě omdlít.

"Ze Zena se stal Vampýr a zabil mi tři další muže??" zařval Král, rychle seběhl z trůnu, popadl poslíčka pod krkem a zvedl jej do výše, jako by to bylo malé děcko. "JAK?? KDO???", zedil mezi zatnutými zuby. "Zavolejte mi Lukrecia a ať si někde sežene toho svého poskoka Mercuria, zatraceně neplatím jim takové peníze, aby mi tady běhali po hlavním městě Vampýři, kteří byli moji nejlepší vojáci!", řval a lomcoval poslíčekem, jak o by z něj chtěl vytřást duši.

Darel, ten parchant jeden zatracenej, až ho příště potkám, tak už budu připravená. Ten bude trpět! Bude se smažit ve své vlastní krvi! A Ruby ... Kdyby Ruby nebyla Ruby, tak ... No začnu raději od začátku.

Vraceli jsme se přes pohoří s úsmyslem navštívit Razela, když jsem pocítila cosi zvláštního, téměř lidského. Smutek. Pro koho jiného než pro svého stvořitele bych mohla něco cítit? Okamžitě jsem strhla draka směrem k chrámu a Ruby mě s Ochabem následovala. Tušila jsem, co vevnitř najdeme, ale nikdy by mě nenapadlo, že nad vyschlou mrtvolou Sorenza bude stát jako vrah zrovna Darel. Nechápala jsem to tehdy, nechápu to teď a myslím, že to nikdy nepochopím, ale v tu chvíli jsem věděla, že za to, co udělal, musí zemřít. No pravda je ta, že proti bojovníkovi s obrovským mečem jsem neměla moc šancí, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela. Pořádně jsem to od něj schytala a než jsem se probrala, tak už byl pryč. Hajzl.

S Ruby jsme Sorenza pohřbili a vydali se ven. Venku nás čekalo milé překvapení v podobě Mercuria. Naštěstí, jak oznámil: "Tvůj čas ještě nenadešel upíre!" a mně se podařilo sednout na draka a utéct. Bohužel v tom spěchu jsem dole u chrámu zapomněla Ochaba a ten chudák skončil na kříži s podříznutým hrdlem. Doufám, že si to v pekle užije tak, jako já.

Ještě než jsme odletěli k Razelovi, tak z chrámu vyšel někdo dosud neznámý. Vzhledem k tomu, že upíra na tomhle ostrově často nepotkáváme, tak nebylo těžké se s ním dohodnout na nějaké spolupráci. Vzhledem k jeho výšce, délce tesáků a poněkud nekompromisním názorům by mohl být Garot naší Themné Parthě themným phomocníkem. Tak tedy ve třech jsme dojeli k Razelovi, kde už nějaký čas pobýval Zar a Jacobo. Ruby i mě trochu pobouřilo to, že místo aby Razelovi nakopali ten jeho mocnej zadek, tak se s ním v klidu vykecávali a zdálo se, že jsou snad dokonce dobrými přáteli. No vážně ... měla sem trochu pochyby o Zarovi, ale že i Jacobo!?! Za chvíli z nás nebude Themná partha, ale spíše DOPCHB (Dobrotivá organizace podporující chudé a bezmocné). Až mi z toho běhá mráz po zádech. Takže Razelovi jsme nakonec do komína nefoukli a vydali jsme se směrem do King's Portu, kde se podle zmatených zpráv mělo vynořit nějaké Velké Zlo ... bojim bojim, kdo tady má Nu?!? MY sakra! Tak proč se nikdo nebojí nás?

Cestou jsem si chtěla vyřídit účty s Darelem, který byl právě na cestě do Oldhomu, ale v tom nastal nečekaný problém. Nubisovi se ho podařilo rozpárat a už stačilo vážně málo k tomu, aby ten parchant skončil, když tu se do toho připletla Ruby. Mlela něco o rovnováze, spravedlnosti a podobných nesmyslel, polomrtvého Darela si vysadila na draka a upláchla. Musím přiznat, že to je něco, co se nezapomíná. Ostatní se k ní přidali a já tam zůstala stát poněkud zaskočená jen s Garotem.

... stránka deníku je v těchto místech nečitelná ...

... tak jsem s velkým váháním zvolila tuto cestu, i když nikdo neříká, že je mé rozhodnutí definitivní. Protože ta nabídka byla vážně lákavá a platí stále. Takže jsem tedy odevzdala Ruby Nu, jako gesto dobré vůle, a dohodli jsme se na tom, že konečné řešení Darela na nějaký čas odložím. Zatím se budeme věnovat tomu tajemnému zlu z King's Portu.

S větrem v křídlech jsme se všichni opět společně vydali ke King's Portu, kde nás už z dálky vítal pach kouře, hluk boje, strach a smrt.

"Ó Pane, zklamal jsem. Nedokázal jsem naplnit své poslání, a proto zde přísahám, že do své smrti spočinu v kajícných modlidbách a již nevezmu zbraň do ruky."

"Po dlouhém pátrání, podařilo se dostihnouti mi Achaba, tu zvrácenou temnou sílu v humanoidní podobě, toho křivého nekromanta, zhoubného černokněžníka. Upíři, se kterými se paktoval, mi nestáli v cestě, proto jsem jej očistil, podle čtvrtého procesu exorcismu. Pak jsem se střetl s Měňavcem a jeho drakem, který mne chtěl spálit na uhel. Eriel mne však včas varoval a já se přenesl z katedrály až k Měňavci. Upírka na svém hadu nás sledovala z výše, když jsem se s Měňavcem dohadoval. Pak, když jsem chtěl začít boj s Upírkou, Lukréciův obraz mne dostil a vyzval k návratu do King's Portu. Jeho žádost byla tak naléhavá, že jsem skočil na koně a vyrazil do města."

"Město bylo napadeno a pokud jsi to Pane chtěl, vystavit nebohé měšťany takové zkoušce, pak budiž tak, ale já jsem jim chtěl pomoci. Postavil jsem se mezi vojáky, kterých se několik desítek snařilo ubránit město před útočníky. Ač jich byl tucet, né více, dokázali nás porazit. Někteří metali neviditelné střely, které trhaly vojáky na kusy, jiní bojovali mečem a pohybovali se takovou rychlostí, že vojáci jen nevěřícně kroutili hlavami, dokud jim nebyly odťaty."

"Byl to zuřivý boj. Eriel byl v podstatě neustále materializovaný a kryl mi záda. Zabil jsem dva, pak mne Lukrécius zavolal do věže. Přenesl jsem se přímo do jeho pracovny pomocí Vazby a hned mi bylo jasné, že je zle. Lukrécius v rychlosti kreslil na zem Heptagon a vrhl na mne jediný, vyděšný pohled. Neváhal jsem ani okamžik a vrhl jsem se ke vstupní bráně do věže, který právě explodovala. Dovnitř se však nenahrnula žádná horda nepřátel. Pouze ve vylomených dveřích stála postava."

"Ó Pane, proč mne tak zkoušíš? Proč jsi dopustil to, co ten vyplozenec pekla pak udělal?"

"Držel v natažené ruce před sebou malou, asi čtyřletou holčičku. Chtěl jsem se na něj hned vrhnout, ale on ji druhou rukou chytil okolo krku a řekl, ať odvolám svého strážce, jinak jí zlomí vaz. Pane, nejvyšší Lorde, co jsem měl dělat? Měl jsem nechat tu dívenku zemřít? Nebo odvolat Eriela a pak mu čelit jako smrtelník? Rozhodl jsem se dle Kodexu, řekl jsem Erielovi, že je propuštěn. Ten zmizel s tichým povzdechem."

"Pak se ta zrůda usmála a zabila ji. Klidným pohybem jí zlomila vaz."

"Zařval sem a vrhl se vpřed. Pak mne zasáhlo několik jeho neviditelných střel a já se v bolestech a krvi sesunul k zemi."

"A co přišlo pak, Pane? Proč takové zkoušky? Již jsem usínal a chystal se přejít do Tvé říše, když tu mne probudili dva z té prokleté skupiny Vampýrů, kteří přinesli chaos na náš ostrov! Dokonce se mne snažili léčit! Jaká to potupa. Nebo snad znamení od Tebe pane, že jsem již zavržený?"

"Teď odešli z věže, vydali se na svých hadech přivítat své pokrevní bratry, kteří zaútočili na město."

"Pane zklamal jsem, a proto odkládám svůj meč, svoji zbroj a vyjdu raněn do ulic a budu se přede všemi modlit k Tobě a Tvé síle, abych alespoň malou naději vnesl do srdcí těch zoufalých lidí, kteří ještě nestačili utéci.", dokončil svoji dlouho modlidbu Mercurio a pomalu se začal zvedat na nohy. Z pod jeho čerstvě ovázaných ran vytryskly pramínky krve a on začal kašlat krev. Přesto se dokázal postavit a belhavým krokem se vydal k vylomené bráně.

"MERCURIO, SYNU", zaduněl místností HLAS, "POZVEDNI MEČ A NAJDI ZENA. SPOLKNI SVOJI ZLOST A BOJUJ S NEPŘÍTELEM. S OPRAVDOVÝM NEPŘÍTELEM."

Mercurio se celý roztřásl a padl na kolena, kde se začal kvílivým hlasem modlit. "Pane? Pane Ty na mne mluvíš? Pane, jsi to opravdu Ty?", dožadoval se odpovědi, která však již nepřišla.

Zato jeho rány přestaly krvácet a Mercurio pocítil, jak jen znovu začíná naplňovat síla.

King's Port nás přivítal dusivým kouřem linoucím se z královského paláce a dalších budov včetně Lukréciovy věže. Zamířili jsme nejdříve tam, Jacobo se Zarem se dokonce odvážili slézt z draků a šli se do věže podívat. Později nám řekli, že našli umírajícího Mercuria a zachránili ho. My s Irvi jsme na dracích hlídaly a obhlížely okolí. Nurtor si sedl nahoru na věž a trochu se předváděl, jak umí plivat oheň, když tu ho zasáhla do hrudi obrovská ohnivá střela. Nurtor i se mnou spadl z věže, ale stihl manévrem svůj pád zastavit dřív, než jsme dopadli na zem, hrozně se rozčílil, začal plivat oheň všude kolem sebe, už jsem začínala pomalu panikařit, byl neovladatelný, křičela jsem na něj, lomcovala s otěžemi, ale nic. Až po chvíli, za kterou stačil vypálit celou ulici, se trochu uklidnil a začal zase poslouchat. Poté jsme našli člověka s velkou černou trubkou na rameni a spálili jsme ho na troud. Nurtor byl spokojenější a společně jsme pak pročesávali město a hledali další útočníky.

Pár jsem jich zahlédla okolo a uvnitř královského paláce, zavolala jsem proto na Irvi a ostatní, ale přiletěla jenom ona. Když jsme tak seděly na hradbách, Irvi mi řekla podivnou věc, kterou jsem si snad ani sama úplně neuvědomovala - už druhý den nevyšlo slunce ...

Když jsme se tak na hradbách paláce dohadovaly, co dál, Nubis zasyčel, že cítí přítomnost nejméně dvou těch druhých okolo nás. Rychle jsem Nurtora pobídla, aby "sfouknul" celou hradbu, a tak se nám povedlo jednoho z neviditelných nepřátel zasáhnout. Hořící postava se potácela do hradební věže, já neváhala a rozletěla se na drakovi za ní. Jenže tu dostal Nurtor další zásah, z hradební věže vyletěly dva světelné paprsky a to Nurtor už neustál, shodil mě a zaletěl někam za hradby.

Spadla jsem akorát na okraj hradeb, pár desítek metrů od postavy, která paprsky vyslala. Nedbala jsem varování Irvi, že naši soupeři jsou velmi rychlí a mocní, neváhala jsem ani okamžik a vrhla se na něj. Nepřítel byl opravdu rychlý a silný a nebýt Garota, který mi přišel na pomoc, asi bych musela utéct se staženým ocasem. Jednoho jsme dostali a Garot si na něm pochutnal. Druhý nám utekl.

Nurtor se vrátil s Irvi, byl hodně slabý. Ještě jsem chtěla, aby spálil další dvě postavy na nádvoří, ale už na to neměl sílu. Ztratila jsem s ním spojení a on se rozletěl někam do lesů. Vyrazila jsem za ním v podobě sovy. Letěl tak pomalu a kolébavě, že jsem mu stačila. Tak vida, Nu není nezranitelné, dobré vědět.

Ostatní nakonec přiletěli za námi na nedalekou farmu, kde se Nurtor krmil ovcemi a kravami, zatímco my přemýšleli co dál. Je dosti pravděpodobné, že tohle sami nezvládneme. Rozhodli jsme se požádat o pomoc další síly ostrova, Oiphidis a Tsuafa. Já se rozletěla za hadí dámou, Garot s Irvi za pánem démonů.

Vzhledem k tomu, že slunce nevychází už druhý den, čili draci "nechodí spát", bych měla vzdálenost překonat za den a noc tam a den a noc zpět. Dohodli jsme se tedy na srazu za tři dny u Tsuafa.

Trochu mě překvapilo, že po desetiminutovém letu na sever najednou noc končila. Dala jsem tedy zprávu ostatním, že jsem narazila na konec tmy a že se trochu před cestou prospím a pak poletím dál po svých, čili že draci zmizí, jelikož jsem nyní já nosičem Nu, a když je Nu na denním světle, draci spí.

Cesta k Oiphidis byla příjemnější než minule, alespoň dvě třetiny vzdálenosti mě nesl drak, tu zbývající třetinu jsem musela po svých křídlech. Oiphidis nebyla příliš nadšena nápadem zaplétat se do nějaké velké války, řekla, že do toho půjde jedině, když sil, které půjdou proti této, bude víc. Naučila mě "tefelonovací rituál", který mi umožňoje spojit se s jinými magickými bytostmi na dálku, zatefelonovala jsem tedy ještě Stínovi a Mercuriovi a dohodla s nimi schůzku na za sedm dní ve Stouthamu, stejně jako s Oiphidis. Pak jsem se vrátila zpět přes hory na dohodnutý sraz s ostatními. U Tsuafa nebyli, tak jsem mu jen řekla o domluvené schůzce ve Stouthamu a letěla zpět do King's Portu, kam prý měla Irvi a Garot namířeno.

Nurtor je našel právě ve chvíli, kdy se chystali do Paláce na audienci k panu Marco Polovi ...

Posledních několik nocí se pro nás všechny stalo předzvěstí velkých změn. Hořící věže King's Portu znamenaly porážku starého krále, ale jak se tak říká: Král je mrtev, ať žije král! Do blízkých voleb je prozatímním správcem města Marco Polo, pro obyčejný lid je to zachránce před upíry, kteří napadli město, pro nás je to upír, který se chystá ovládnout náš ostrov.

Ještě než jsme Marca Pola poznali osobně, tak jsme s Garotem vyrazili navštívit Tsuafa a čekání na Rubyin návrat od Oiphidis jsme si zkrátili vyráběním magických předmětů ... ještě že u toho asistoval Dulík a Kulík. Do King's Portu jsme po téhle srandě vyrazili sami, protože Ruby se trochu zdržovala s dohadováním sešlosti mocných sil tohoto ostrova (Všichni pohromadě ... hmm ... kdyby se nám podařilo jim nakopat všem zadky najednou! Taková příležitost už by se nemusela nikdy opakovat).

Ve městě jsme se setkali s Marco Polem a jeho upířím dvorem. Není jich moc, řekla bych tak okolo osmi, ale za to to s nima asi nebude žádná sranda. Tváří se, jako by jim tenhle ostrov už dávno patřil, a nás milostivě zahrnuli do svého plánu na jeho ovládnutí ... Pche! Musím se přiznat, že o možnosti spojenectví s upíry Marca Pola jsem docela uvažovala, ale mně ani Garotovi se rozhodně nelíbí ta jejich pravidla ... jak jim říkají ... Maškaráda? Nesměli bychom se prozradit lidem, nesměli bychom zabíjet jiné upíry ... bla bla bla, pořád samé nesmíš, nesmíš, nesmíš, nesmíš a kde je nějaké můžeš??? Trochu jednostranná smlouvička.

Každopádně navenek jsme dělali, že souhlasíme, a dohodli si podpis podmínek na další týden, tedy po srazu sil ostrova, kde se dohodneme s ostatními, co dál. Těch možností mě napadá hned několik.

1/ Spojenectví s upíry Marca Pola (to znamená získat mocného spojence proti ostatním silám, ale podvolit se jeho pravidlům).

2/ Pokusit se spojit s někým z těch mocných (Razel, Oiphidis, Mercurio, Stín ... jeden lepší než druhý) a zkusit Marca Pola z ostrova vyhnat. Tahle možnost se bude řešit na srazu.

3/ Nespojovat se s nikým, počkat až se navzájem trochu pobijou, a pak je nalomené zašlapat do prachu s pomocí Nu (tahle možnost mi rozpaluje chapadýlka).

4/ Opustit Valusii a zkusit si najít jiný píseček na hraní.

5/ Další varianty mě nenapadají, ale vzhledem k různorodosti naší Themné Pharty (Zlý upír Garot, Mocichtivá Irvi, Rovnováhychtivá Ruby, Zar Býval-jsem-upír-a-teď-jsem-mírumilovný-hovňousek, Plesnivý-a-senilní-inkvizitor Jacobo ...) určitě nějaké existují.

Eriel se pomalu vznášel ve druhé sféře světla a nechal svoji vědoucí mysl volně vstřebávat vjemy z okolí. Bylo to jen několik krátkých záblesků času co opustil tuto sféru s úkolem střežit smrtelníka Mercuria, ale přesto se tu toho tolik změnilo. Celá falanga Gabriela II byla povolána na Šedou pláň Bezedné propasti, aby pomohla silám Života v šesté válce tohoto věku. Uziel, Erielův oblíbený a schopný protivník ve Hrách Mysli povýšil na první sféru a nyní rozjímá někde v Zahradách Adamových. Eriel se mírně zachmuřil a rozletěl se směrem k Jabloni, kde doufal že najde některého z bratrů andělů, aby s nimi mohl společně rozjímat.

Když v tom pocítil silné volání, ne příkaz od Pána, ale volání z fyzické sféry, ze světa lidí. Chvilku nerozumněl, jak může nějaká prosba nebo modlitba znít tak hlasitě, tak vysoko, tak naléhavě, ale pak si vzpomněl, vzpomněl na chvíle, kdy bránil toho smrtelníka na lidském ostrově. Vzpomněl si pana Mercuria, který k němu, strážnému andělu, pravidelně každé ráno a každý večer promlouval, a ač on sám, nikdy se mu nezjevil, nikdy mu nedopověděl, Mercurio se na něj vždy s vírou obracel a laskavě k němu hovořil.

A právě Mercuriova prosba, výkřik jeho zoufalé duše, která někde ve sféře lidí strašlivě trpěla, doletěla až k Erielovi. Ten nezaváhal ani zlomek okamžiku, opustil druhou sféru světla a materializoval se přímo u umírajícího člověka Mercuria.

Erielova stříbřitá zbroj vypadala zcela nepatřičně v temných, vlhkých kobkách vězení, kde na zemi nad ležící postavou sklánělo se nějaké stvoření pocházející snad ze samotné smrti. Šedá lysá lebka s červenými zorničkami, v transu zúženými do svislé tenké čárky a tlamou s dlouhými špičáky, pomalu klesala k obnaženému krku ležícího Mercuria. Ač vysílen materializací, Eriel pozvedl ruku a stvoření zasažené proudem života, s kvílením a nářkem začalo prchat temnou chodbou, prchalo hrůzou, hrůzou z té zářicí bytosti, která se najednou objevila u jeho oběti. Prudce zabočil doprava, ve snaze zmizet z jeho dohledu, ale bytost světla stála najednou přímo před ním, v ruce dlouhé kopí, tvořené snad slunečními paprsky. Chodbou se ozvalo suché zaškvíření a dávivý chropot. Poté se Eriel přenesl zpět a jen jeho přítomnost stačila na to, aby se ležícímu Mercuriovi začaly opět zacelovat rány, které mu zasadila ta zlá zrůda.

V tom Eriel vycítil další Smrt a to přímo za dveřmi, u kterých ležel Mercurio. Neváhal a prošel jimi, aby se ocitl v malé kobce, vytesané přímo do skály. Zde, chycená v železných okovech, ležela na zemi postava, vyhublá a kostnatá, s vyceněnými špičáky, kterými slabě skřípala, když na ní dopadalo světlo linoucí se Eriela. Ten znovu pozvedl své kopí s jasným úmyslem odeslat tohoto Mrtvého zpět do zapomnění, když tu zpoza dveří, ozval se hlas Mercuria, nezvykle silný a naprosto nesmlouvavý: "Ne Erieli, Pán pravil, že toho potřebujeme."

Štíhlá postava stojí na vrcholku vysoké kamenné věže, jejíž špice je zploštěna a umožňuje tak velmi odvážným jedincům stanout na nejvyšším míste v širokém okolí. Splývavé šaty povlávají ve větru a žena hrdě hledí směrem k nedalekým horám. Kdesi v dále zakřičí káně a první paprsky slunce protnou temnou oblohu.

Postava zahmouří oči a sleduje, jak se k ní pomalu blíží paprsek světla. Během několika okamžiků dopadne na její tvář, tělo i nohy. Postava chvilku stojí a užívá si ten pocit. Usmívá se. Po několika minutách, kdy stojí již v přímém slunečním světle, začíná její pleť šednout. Vlasy světlají, na tvářích naskakují malé puchýře. Postava zavrčí, tichým až hrozivým hlasem, a rychle sestoupá po příkrých, točitých schodech do nitra věže.

Když vchází do čtenářského sálu, umistěného těsně pod vrcholkem věže, její vlasy mají zpět svoji černou lesklou barvu a pleť je jako z alabastru. Přesto její oči září zlostí.

"Opět to nefungovalo!", vykřikne na muže zahaleného od hlavy až k patě do černého hábitu, stojícího u stolu s rozloženými mapkami. "Nestála jsem tam déle než pět minut, a přesto mne to prokleté slunce začalo zase sžírat! Nefunguje to Nubisi!", rozčiluje se žena se vzdorovitě založenýma rukama v bok. Muž se pomalým, vlnivým, jakoby hadím pohybem otočí a odpovídá: "Ale má paní, trpělivost. Před měsícem bys při východu slunce upadla do temného bezvědomí a nyní již dokážeš pět minut vzdorovat přímému slunci. To je velký pokrok!". "Pokrok ano Nubisi, pokrok to je. Ale ne takový, jaký bych čekala za tu cenu!", odsekává žena.

V tu chvíli zavrzají dveře do sálu a v nich stane malá, shrbená postavička, opírající se o pokroucenou hůl a skřehotavým hlasem povídá: "Paní Irvi, omlouvám se za vyrušení, ale je čas sejít do sklepení a vyvést Bdící. Draci nám tentokrát nepomohou. Darelova loď totiž nebyla prázdná, jak jsme se domnívali. Přivezl si s sebou Kopáče a ti se blíží pod zemí k věži, budou tu do hodiny!"

Ruby zorganizovala setkání sil v zaplivané hospůdce u Kozojeda a jak jsme asi všichni očekávali, tak jednání to nebylo nijak jednoduché. Naše Themná Phartha se předtím "dohodla" na společném postupu proti Marcu Polovi ... tedy žádná Maškaráda, ale pěkně ho vypráskáme z NAŠEHO ostrova tam, odkud přišel. Ale k tomu jsme potřebovali získat nějaké spojence mezi místními silami. Naneštěstí se do toho ale nikdo z nich moc nehrnul, upřímně řečeno ani se jim moc nedivím. Po delší době jsme snad jakž takž získali podporu Razela a možná i Tsuafa. Mercurio si jde vlastní cestou, protože s námi spolupracovat nechce (a já s ním taky ne!), Oiphidis si hraje kdesi za horami ve svém paláci a nějaký Marco Polo ji moc nezajímá. Ruby se trochu zlobila, a když se zlobí liško-sovo-dlak s muším okem, tak je lepší mu jít z cesty.

Po jednání jsme se vydali na jih, kde měla být Magmusova Jižní věž s ukrytým artefaktem, jež by zabránil Marco Polovi v ovládnutí mysli jeho nositele. Vzhledem k tomu, že nás s ním čeká dohodnuté jednání, tak by se nám taková hračička mohla vážně hodit.

Poblíž pobřeží, ukrytá v nevlídných lesích, stojí na území elfů pobořená tvrz. Po krátkém boji s ohnivými impy jsme se dostali do jednoho z mála nezřícených sálů, kde stál zaprášený trůn. Mezitím, co Garod s Jakobem prohledávali sutiny, zaujala mě na zemi odložená kovová rukavice. Jelikož jsem velký sběratel odložených rukavic, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si ji nasadit na ruku. Magmusovo sídlo se tak probudilo k životu a my jsme získali skvělé místo k bydlení. Je sice trochu pobořené, ale stačí nasytit srdce věže pár ukořistěnýma dušičkama, říct Houbičovi (Imp Správce), aby zametl, a je to hotovo.

Jedna ze skvělých věcí na téhle věži je to, že si s pomocí rukavice můžu vyvolat svoje vlastní impíky (ze stínů, ohně, hniloby a vody), kteří mi pak slouží. Aby to ale fungovalo, tak jsme se museli vydat do lesů najít jejich líhně. Po boji s dřevodrakem, ohňopsem a ohňomuškama jsme s Jakobem a Garodem získali líhně pro hnilobný a ohnivý impíky. Ty nám spolu s těma ze stínů pomohli dostat se skrz trosky věže do jejího magického skladu a k jejímu srdci. Asi bych neměla zapomenout dodat, že ohňopsa skolil náš inkvizitor Jacobo jednou ranou z flinty!

V magickém skladě jsme našli SPOUSTU zajímavých věciček po Magmusovi, ale asi tou nejdůležitější bude čelenka An'Timin-Dre-Ader, se kterou se konečně můžeme vydat na sraz s Marco Polem. Nedivila bych se, kdyby se trochu zlobil, chlapec, protože zpoždění skoro týden by asi naštvalo každého.

Pokud vím, tak Jacobo s Garodem při návštěvě vesnice nedaleko věže potkali nějaké rohaté bojovníky a trochu jim provětrali vnitřnosti, ale nic víc o tom nevyprávěli.

Už to je desítky let, kdy pocítil na rtech tu sladkou teplou chuť krve. Myslel, že se mu o tom už zase jen zdá, ale pak šlo najednou pohnout hlavou, zahýbat prsty, otevřít oko. Stála nad ním kouzelně krásná vysoká mladá žena, v rukou držela sele s naříznutým hrdlem a nechávala stékat rudou tekutinu do jeho žíznivých vyschlých úst. Byl stále ještě přikován řetězem ke zdi, stále ještě zavřený v malé kleci, do které ho Magmus zavřel před tak dlouhým časem.

Netrvalo to dlouho a přesvědčil je, aby ho pustili z klece a odpoutali od řetězu. Vlastně to šlo daleko rychleji, než vůbec kdy snil. Nejprve si myslel, že jsou to velmi stateční lidé, později zjistil, že jsou to velmi netrpělivý mladí upíři. Ještě jim nedošla ta nečasová moc jejich vlastního těla. Stále "žijí" jako lidé - ve spěchu a bez rozmyslu. Nevěděl, kdo je jejich otec a proč se jim víc nevěnuje, proč jim nevysvětlí a nedonutí je pochopit, že jejich síla oproti lidem nespočívá jen v tom, že se fyzickou námahou neunaví a když mají dostatek krve, jsou silnější. Vlastně ani nechápal, proč drží pohromadě a jak to že jsou vizáží tak lidští. Tam odkud přišel na tento ostrov on, se po "probuzení" vždy tělo deformovalo. Stejně jako jemu - má holou protaženou lebku se zašpičatělýma ušima, kůži tak tenkou a bílou, až je skoro průhledná. Na páteři a kloubech má menší špičaté kostěné výrůstky, oči černé bez bělma a zuby neustále vyceněné.

Když ho pustili, dlouho jen tak stál před otevřeným oknem, vychutnával vůni jarního větru a koukal ven do zeleného lesa. Kdyby měl slzy, asi by i plakal ... TAK dlouho už. Pak se proměnil v hejno černých netopýru a oknem se rozletěl ven, vychutnat ještě další požitky svobody.

Když se nakrmil, začal přemýšlet, jestli se do věže vůbec vrátit. Zvážil vše, co se za tak krátkou dobu zvážit dalo a rozhodl se, že se vrátí. Odejít může vždycky, tyhle děti pro něj velmi pravděpodobně nepředstavují žádné ohrožení. A věž bez Magmuse skýtá velké výhody.

Další noc po tom, co Jacobo získal titul Strážce věže, se mladí upíři rozhodli, že půjdou za elfím nekromantem získat od něj zpátky líheň grinů. Hned jak se rozhodli, tak také vyrazili. Albrecht se je snažil trochu pozdržet, navrhl jim, že by třeba mohli nějakou dobu jeho sídlo jenom pozorovat a připravit se na něj, jelikož nekromanta neznají a nevědí, jak je silný ani co od něj čekat. Jenže jak už si začal Albrecht zvykat, mladí upíři jsou příliš netrpěliví na pozorování. Chtějí všechno hned. Tak se také hned pustili do nekromantova doupěte v podzemní hrobce na lesním elfím hřbitově. Šel s nimi také z toho důvodu, aby viděl, jak jsou silní a jak bojují.

Nekromanta společně porazili a to i přesto, že si oživil obrovskou nemrtvou horu jedovatého masa, která je chtěla sníst či co. Odnesli si s pomocí impů líheň grinů zpátky do věže a s důvěrou, jakou Albrecht u upírů snad ještě neviděl, se uložili ve sklepení věže zcela nezabezpečení ke spánku.

Je opravdu zajímavé je pozorovat při jejich neživotě. Jsou tak ukvapení, tak nepozorní, tak nerozvážní a tak mladí a krásní a lidem podobní!

Já, náš nový přítel Albrecht a Jacobo jsme se pár dní po termínu schůzky rozhodli konečně vyrazit za Marco Polem a dohodnout se s ním na soužití/nesoužití na našem ostrově. Albrecht, takový trochu podivný upír (není ani tak podivný jako vážně hrozně hnusný - něco mezi zkříženinou elfa a impa) , nechodí rád pěšky a Nu mu proto vyvolalo vlastního draka. Starého krokodraka, který zřejmě zase nerad létá, takže se pohybuje pod zemí, což Albrechtovi náramně vyhovuje.

Vybaveni čelenkou An'Timin-Dre-Ader jsme se s Marco Polem setkali v King's Portu a oznámili mu, že na jeho návrh nepřistupujeme, a předložili mu vlastní. Tedy cosi jako pakt o neútočení a nelezení si do zelí, při němž jsme se dohodli na rozdělení území. Bylo mi později vyčteno, že to územní rozdělení jsem pro nás domluvila dost nevýhodně (Gryfinín je náš, stejně jako Endín a pár dalších vylidněních domečků uprostřed lesů), ale nikdo neříká, že to takhle bude napořád. Důležité je, že od Marco Pola bychom měli teď mít klid, pokud nepůjdeme do nějakého z měst, která ovládá, a nebudeme tam porušovat tu jejich maškarní nebo co.

Do budoucna nás čeká ještě spousty práce na věži. Měli bychom uvědomit území získané při jednání s Marco Polem, že je naše. V Gryfiníně ani Endíně jsme ještě nikdy nebyli a asi nás tam neznají. Dalším cílem, proti kterému protestuje Jacobo i Albrecht, je získat kontakt s elfy a zkusit s nimi uzavřít nějaké obchodně-neválečné smlouvy. No máme toho dost co dělat! A to jsem nezmínila osobní cíl naklepat zadek Darelovi, ale v tom můžeme spolupracovat s Marco Polem.

Ani několik vrstev šátků, omotaných okolo obličeje a hlavy je neuchránilo před nekončícími přívaly horkého pouštního písku, jemného jako mouka, neustále zvedaného prudkým větrem. Pedro a Chosé následovali svého nejstaršího bratra Oleandra, který je již čtvrtý den vedl skrze nehostinnou poušť. Jejich zásoby vody se tenčily, písek měli navátý již úplně všude, přišli cestou o dva z šesti velbloudů, ale přesto nepolevovali a směřovali neustále za svým cílem. Za malým X, které na zašlé mapce označovalo místo Chuchenchamonovy hrobky.

Když k pyramidě další den dorazili, Pedrův velbloud zahýkal naposledy a také skonal. Pedro začal nadávat a rozčiloval se, že přece nepojede domů na nákladním velbloudovi, jediném, který jim zbyl jako náhradní. Chosé, mystik a učenec, se na něj podíval a cítil, jak mu něco uvnitř říká, že Pedro odtud neodjede. Zahnal však tento nepříjemný pocit, seskočil z velblouda a za chvíli již všichni tři vyrazili do hlubin této pískem napůl zaváté pyramidy.

První patro bylo standardní, úzké chodbičky, občas nášlapná past a na konci několik jednoduchých hrobů plných cetek pro ukojení zlodějského hladu pro vykradače - amatéry. Netrvalo však dlouho a Chosé pomocí lektvaru Zření odhalil tajný vchod, skrývající úzké schodiště vedoucí dolů.

Pedro a Oleandro, vyzbrojeni mačetami, pomalu procházeli druhé patro, za nimi Chosé, drže lucernu, pečlivě studoval svitek popisující cestu. Druhé patro bylo zákeřnější, v jednu chvíli málem ani zkušený Pedro neuhnul nastražené šipkové pasti, jindy zase mále vkročili do propasti, iluzí maskované jako chodba. Chosé si nejistě prohlížel přes tři sáhy dlouhé sarkofágy s podivnými klikatými runami a marně se snažil je přiřadit k něčemu, co viděl v jiných hrobkách. Pedro a Oleandro, hnáni vidinou velkého pokladu, jej však nenechali dlouho sarkofágy zkoumat a popohnali ho na další cestu.

Zhruba v polovině druhého patra nalezli něco nečekaného. Široké, masivní schodiště, vedoucí dolů. "Třetí patro?", divil se nahlas Oleandro, "Chosé, ty koumesi, co to znamená? Kam to vede?", dotazoval se nedočkavě. Avšak ani Chosé ani Pedro, nedovedli říct, proč je uprostřed druhého patra další schodiště vedoucí dolů. Zatím nikdy, v žádné z pyramid, v žádné z hrobek, nebyla více než dvě patra. První patro jen na oko pro jednoduché zlodějíčky, druhé patro opravdové, opravdová hrobka králů. A i toto druhé patro, plné sarkofágů a pokladů, splňovalo přesně tento popis. 'Tak kam, ke všem kojónes, vede třetí patro?', uvažoval v duchu Chosé. Rozhodli se ale, pokračovat dále v cestě.

Našli další velkou místnost plnou sarkofágů s krátkým schodištěm, po kterém seběhli, otevřeli kamenné dveře, prošli a zavřeli za sebou (dobrý zvyk v pyramidách, kde člověk neví, odkud jaká šipka kdy vystřelí), prošli krátkou místností, znovu dveře a najednou tam byli. Dorazili do cíle. Obrovská socha Chuchenchamona, vytesaná se psí hlavou, z čtyřmetrové výše shlížela na ně. Ani na okamžik nezaváhali - zatímco Pedro s Oleandrem rozestavovali iniciační svíce do kruhu, Chosé si připravoval probouzecí svitky. Věděl, že když v této místnosti přečte jeden ze dvou svitků, které za velké peníze koupil na černém trhu, dojde prý k "PROBUZENÍ HROBKY, KTERÁ VYDÁ SVÁ NEJHLUBŠÍ TAJEMSTVÍ", jen nevěděl, který z nich to vlastně je.

Svíce byly zapáleny, Chosé si stoupl do kruhu a začal předčítat. Chraplavou kermunštinou předříkával jednotlivá slova, suchý vzduch v místnosti se začal chvět a po několika minutách se s elektrizujícím zapraskáním zjevil před sochou blýskavý ovál světla. "Teleport?", podivil se nahlas Pedro, "ale kam?".

Než stačil Chosé vymyslet nějakou odpověď, portál se zachvěl a vystoupila z něj postava, pak se zachvěl znovu a znovu a ještě jedna postava. První byl muž, stařec, oblečený v zašlém hábitu, s mrtvolně bledou tváří pokrytou jaterními skvrnami, za ním vystoupila vysoká žena, přitažlivá, avšak oblečená v podivném koženém oblečení, které z ní dělalo spíš eskamotérku nějakého ochotnického spolku, než elegantní dámu. Přes tento model, její bílou pleť, podivné matné vlasy a divné oči, bylo na ní cosi velmi přitažlivého, cosi co úplně hypnotizovalo Pedra, který z ní nemohl odtrhnout oči. Chosé však reagoval bleskově Už ve chvíli, kdy první z těchto nezvaných hostů prošel portálem, už v tu chvíli začal předčítat svitek pozpátku, aby zavřel tento portál. Bylo mu jasné, že vybral špatný svitek.

Stařec po chvilce váhání vykročil proti Chosému a cosi na něj vykřikl ve snaze zastavit jeho předříkání. Pedro pochopil, o co Chosému jde, a přesto, že některá slova starci rozuměl, bylo mu jasné, že musí nechat Chosého svitek dočíst. Pozvedl proto svoji mačetu a nakročil směrem ke starci. Ten se však ani nehnul, jen se na něj zadíval s podivným šklebem a s dravčím pohledem v očích. To zvíře, které hledělo na Pedra zpoza starcových očí, jej donutilo seknout. Chtěl setnout toho starocha, vymazat ho z této místnosti, kde neměl co dělat. Avšak Pedrova mačeta, dopadnuvší na starcovu hruď, místo aby mu rozsekla kůži, obnažila zpřelámaná žebra a srazila jej na kolena, jakoby místo po lidském mase přejela po starém dřevěném džberu. Trochu to zapraskalo, Pedrovi zabrněla ruka a stařec tam stále stál a stále se na Pedra dívaly ty strašlivé oči.

Pak se vše začalo dít velmi rychle. Olendro tasil mačetu a vyrazil na starce, najednou jej však na zem strhla další bytost, bledý muž, jehož lysá lebka nepravidelných tvarů se vynořila ze stínů, jakoby odnikud. Oleandro se na zemi nestačil ani převalit a již mu tento nový tvor prokousl krkavici, až jeho krev vystříkla do vzduchu. Stařec tasil meč a několika ranami, jejichž síla vůbec neodpovídala jeho vetchému tělu, poranil Pedra a srazil jej na kolena. Chosé, když viděl co se děje, pochopil, že nedokáže portál zavřít, začal prchat ke dveřím, hnal jej strach a chropot jeho bratra Oleandra, kterému jedna z těch zrůd zrovna sála krev. "Co jsme to přivolali? U všech Bohů, tady jsme skončili, tady všichni umřeme!", pomyslel si Chosé, když tu náhle byl ohlušen dunivou ránou, výstřelem, který jej srazil na zem u dveří. Palčivá bolest v lýtku, tlukot vlastního srdce a pocit blížící se smrti, to byly věci, které Chosé cítil, když se snažil zvednout na nohy a zmizet z toho pekla. Tu však uviděl něco, co mu sebralo i tuto poslední vůli se zachránit. Spatřil, jak v mihotavém světle portálu podivná lidská zrůda s tou lysou lebkou a jakoby zvířecí mordou pokrytou krví klidným krokem táhne jeho bratra Oleandra, s prorvaným hrdlem, za vlasy, směrem k portálu. Oleandro však nebyl ještě mrtvý, Chosé viděl jeho zorničky rozšířené hrůzou a bolestí, jak se na něj dívají, jak k němu prosebně natahuje ruku. Pak Chosému zastoupila výhled postava té ženy, sklonila se k němu, on ucítil pichlavou bolest na krku a ztratil vědomí.

Probudil se o něco později, vysílený, spoutaný v nějaké malé ocelové kleci, kde se mohl tak akorát malátně pohybovat v kleče. Silná bolest hlavy a bolest v postřelené noce jej však rychle probraly a on si začal prohlížet místnost. Byl v nějakém velkém sklepení, kde mu klece po stranách místnosti, železná socha, skřipec a zčernalý špalek s masivní sekerou rychle připomněly, o jakou místnost se může jednat. Když uviděl svého bratra Oleandra, nataženého na skřipci, jak vysíleně chrčí, vehnaly se mu slzy do očí, schoulil se do klubíčka a hrozně moc si přál být někde jinde.

Po několika minutách, možná hodinách, Oleandro přestal chrčet a už jen sípal, když tu ozvalo se jakoby vlčí zavití, rozlétly se dveře do sklepení a od nich se obrovským skokem mihlo cosi vzduchem. Stařec od portálu, strašlivě vyhublý a sinalý, s tenoučkou skvrnitou kůží obalující jeho lebku, dopadl na všechny čtyři, jako zvíře, těsně vedle skřipce. Zcela nepřirozeně rozevřel tlamu s dlouhými, špičatými zuby tak, že by spolk hlavu malého děcka, a zakousl se Oleandrovi do krku. Dlouhými hlty sál jeho tepacící krev, dokud Oleandro nevydechl naposledy. Ještě několik okamžiků se to zvíře snažilo sát krev z mrtvého, když poté zvedl hlavu s krvavou bradou a podíval se směrem, kde byla klec, ve které se choulil Chosé. Vydal tiché zabručení a skočil směrem ke kleci ...

Po návratu do věže, kde se statečný Jacobo úspěšně popral o místo Starce (Strážce) věže (to znamená, že ovládá Oko věže a získal přístup k podzemní mučírně), jsme ještě diskutovali v trůním sálu, když se najednou otevřel u trůnu jakýsi magický portál. Albrecht, který má na všechno moře času, sice navrhoval, ať ho nejdřív prozkoumáme, ale já ani Jacobo jsme svoji zvědavost neuhlídali a hned tam samozřejmě vlezli.

Objevili jsme se v nějakém sále, připomínající vnitřek jedné z těch nesmyslných pouštních staveb z mého starého světa, a Jacobo ihned využil své španělštiny k dorozumění se s těmi chudáky, co ten portál očividně omylem otevřeli. Naneštěstí z nás byli tak vyděšení, že s nimi domluva možná nebyla, a po krátké potyčce skončili dva ve věži v kleci a jeden vysátý na zemi.

Po prohlídce prostor jsme svitkem Vzbuďte-se-nemrtví! překvapivě probudili všechny mumie v pyramidě a měli co dělat, abychom utekli zpátky do věže. Albrecht už se vrátit nechtěl, nejprve šel zkoumat magické předměty, jež jsme ve spěchu sebrali, a vcelku rozumě je pak chtěl využít při pomoci proti zbylým mumiím, ale já s Jacobem jsme neodolali a zase se do pyramidy vrátili. Toho ZLATA! Kdo by odolal? Naneštěstí jsme to i přes pomoc impů pěkně odnesli a musíme děkovat Bohu (PJovi?), že nás ty mumie nerozklepaly tak, že už by nám nic nepomohlo. Pobrali jsme tedy, co jsme mohli, a utekli zpátky do věže, kde Albrecht ten portál zrušil. Uf.

V posledních dnech se mi zdá, že každý náš následující krok doprovází zdlouhavá debata a někdy tak trochu hádka o tom, kam ten krok umístit. Výlet do Gryfinínu pro dřevo, jež těží v elfích lesích, nebyl výjimkou. Všichni totiž chceme, aby věž byla bezpečná a naše državy také. Proto jsme se rozhodli pro vystavění palisád a upravení některých obranných prvků věže. Ale o provedení už jsme se shodnout nedokázali.

Jacobo: "Měli bychom mít lidi blíž u sebe (nebaví ho totiž běhat každý den čtyři hodiny přes les), takže si přestěhujeme vesnici Hulkín k věži do lesa."

Irvi: "Nenastěhujeme si sem stádo lidí, aby nás pak přes den v klidu vykolíkovali! To radši elfy."

Garod: "Elfové jsou nechutní. Vystavíme palisády dole od moře i nahoře od země a taky obranný věže. Lidi u naší věže potřebujeme, aby nám to tady postavili, protože ty, Irvi, to neumíš."

Po hodinách a hodinách a hodinách a hodinách podobných debat jsme se nakonec prakticky bez plánu a bez dohody vydali do Gryfinínu pro dřevo. Sice jsme nic nedohodli ani tam, pouze budoucí objednávku surovin a schůzku s nějakým stavitelem v Hulkínu za tři dny, ale co jiného se od nás dá očekávat. Jsem docela zvědavá, co bude ten stavitel říkat, až uvidí, v jaké díře má dělat palisády a co za perložrouty bude ta palisáda ochraňovat. Na výstavbě obrany věže jsme se ještě nedomluvili, holt zázraky se nedějí.

Místo dalšího dohadování a obchodování jsme se rozhodli k pořádné akci. Cestu mezi Hulkínem a Tristomem ohrožují totiž banditi! Nevím sice, koho tam přepadávají, ale budiž - když už nás naši poddaní prosí o pomoc, tak jim přeci nemůžeme nevyhovět (především kvůli masakru jedné z jejích rodin, který v krvavém hladu způsobil Jacobo). S úsměvem na rtech jsem se s Jacobem a Garodem vydala v noci do lesa, kde jsme do brzkých ranních hodin stopovali ty bandity. Hodiny to byly vážně hodně brzké, a tak jsme se před sluncem stěží stihli schovat.

Nebylo to nijak bezpečné, tři upíři zahrabaní uprostřed lesa spolu s bandity, kteří, bohužel, zřejmě věděli, že je sledujeme. Garod z toho neusnul a pod plachetkou pak naslouchal jejich krokům, když našli místo, kde jsme spali. Nechci ani pomyslet na to, co by se z nás stalo, kdyby tu plachtu odkryli a vystavili nás tak plnému slunečnímu světlu. Naštěstí je Garod odehnal a my se tak k večeru s Jacobem opět probudili.

Tu noc jsme je vystopovali s pomocí našich draků, ale rozhodně to nebyli žádní potrhaní lapkové, jak jsme se domnívali. Čarodějnice s družinou, čítající zatraceně dobrého bojovníka a pár otrhanců, pro nás byla velkým překvapením. Bojovníka bychom zvládli, ale ta čarodějnice uměla vyvolávat oheň a také dokázala předvídat naše jednání, a proto bylo velice těžké jí něco provést. Garodovi s Jacobem se podařilo zneškodnit toho bojovníka, ale ohnivá stěna pak nešťastně sežehla Jacoba (naštěstí pro něj ho z toho ohnivého pekla zachránil jeho drak, který se sám popálil a pár týdnů o něm zřejmě neuslyšíme) a Garod se zraněn kamsi vytratil. Zůstala jsem tam tak jenom já a ta čarodějnice.

Musím přiznat, že bojovat s ní by pro mě smysl nemělo, pravděpodobně bych skončila jako hromádka prachu. Ale čarodějnice si s čarodějnicí vždycky dokáže rozumně promluvit. Takže z té poněkud nepříjemně děsivé situace nakonec vzešlo něco dobrého a náš dřívější nepřítel pro mě teď bude pracovat proti Darelovi. Ale pssssst, Jacobo se to nesmí dozvědět! Tomu jsem řekla, že jsem čarodějnici porazila, protože on s tou svojí proklatou vírou vidí čarodějnici a hned by ji běžel ukřižovat na hranici a zapálit, dědek bláznivej. Přitom by měl ukřižovat spíš sám sebe.

Potřeba zkontrolovat naše državy Endín, Gryfonín a Losstín před námi znovu otevřela otázku bezpečnosti věže. Po další diskuzi jsme shodli na démonickém řešení a já odletěla za Tsuafem, abych od něj pro naši věž získala nějakou magickou ochranu. S ochranou ji pak budeme moci v klidu opustit na delší dobu.

Před samotným setkáním s Tsuafem mě v Dalametu čekala nepříjemná povinnost ohlásit se místnímu upírovi, jelikož Dalamet už je pod správou Marco Pola a jeho maškarních pravidel. Přivítal mě lehce senilní dědeček působící dojmem pouťového kouzelníka a já si tak raději setkání s ním co nejrychleji odbyla.

U Tsuafa jsem získala nejenom potřebnou ochranu, ale i cenné informace o Mercuriovi, který se spojil s Darelem v Oldhomu. Darel a Mercurio je sice poněkud prazvláštní (v Alfrédově slova smyslu) pár, ale jak pravděpodobně Mercurio říká - "cíl světí prostředky." Takže Mercuriova upíří genocida na ostrově bude probíhat s pomocí upíra Darela ... další důvod, proč Darela přivázat ke stromu na nějaký pěkný kopec, aby mu nic nestínilo ve výhledu na romantický úsvit slunce.

Zatímco jsem trávila čas v Dalametu, tak se Alfréd věnoval výrobě střelného prachu (na rozdíl od Číňanů mu jeho vynalezení trvalo jen jeden týden) a Jacobo vyjednal s jedním z elfích kmenů, alias Žluťáků, mírovou dohodu. Také od nich zjistil, že kromě nich se v lesích pohybuje ještě kmen Mrtváků, Pokrokářů, Zhulenců a Tolkienců, takže do budoucna máme určitě co na práci v navazování nových známostí. Jacobo mě svým nekonfliktním postojem překvapil, protože jeho rasistické projevy vůči elfům byly vždy poněkud vražedné a teď se zdá, že konečně dostal do svého vrásčitého mozku trochu rozumu. Díky Bohu za to.