Klekták měl víc štěstí než rozumu. Což je u jeho rasy poměrně běžný rys a jen
díky tomu dávno barbaři nevyhynuli. Když totiž nahý, jen v botech, se zlomenou
kouzelnickou holí (rozuměj - palicí) a dřevěnou soškou jelena, vstoupil
do města Re-ki-na (v barbarské řeči "Tam-co-bydlí-měkejši"), kupodivu nebyl
během několika málo minut sebrán milicí, jak by tomu bylo kdykoliv jindy. Čirou
náhodou se totiž trefil do oslavy svátku jara, kdy po dobu třech dní a nocí
pobíhají po městě polonazí či zcela nazí zkouření druidi (a úchylové), navzájem
kopulují, krmí ryby v řece svými zvratky, zkouření kradou a pouští domácí zvěř
z chlívků a dvorků ve městě a vůbec provozují to, co provozuje každý správný
druid na svátek jara.
Poté co Klektáka přestala bavit jedna z druidek, na kterou náhodou narazil
při procházení městem, vydal se k městskému molu, aby se opláchl od té růžové
mazlavé kaše, kterou byla druidka celá potřena. Tvrdila mu, že se jedná
o L'ubry-kant, tajemnou mast stimulující vášně, ale spíš to bylo sádlo
s jahodama, aspoň podle chuti, myslel si Klekták.
Behěm chvilky pokusů o ústní hygienu měl najednou na jazyku místo chuti sádla
a jahod, navíc chuť rybiny, druidských zvratků, mrtvých krys, výkalů a dalších
dobrot, vytékajících do přístavu z městské kanalizace. "Nechutné město,"
pomyslel si, když tu se náhle na hladině, přímo uprostřed jednoho extra velkého
druidského koláče, objevila hlava nějaké slečny. Lapala po dechu, zvratky se jí
lepily na vlasy, chvilku mávala rukama a poté se opět ponořila.
Zmatený Klekták odložil hůl i sošku a ladným placákem skočil přímo do místa,
kde se ta dívka ponořila. Několika mocnými tempy dohnal klesající tělo a už se
zdálo, že jej vytáhne na hladinu, když tu se mu vysmekla a ztratila v kalné
vodě. Klekták tak tak vyplaval na hladinu a proklínaje sádlo na rukou, díky
kterému se mu nepovedlo tu podivnou dívky zachránit, vylezl zpět na břeh.
Jaké bylo jeho překvapení, když po nějaké chvilce dívka opět vyplavala,
následována trpaslíkem(!) a nějakým chlapcem. Jen co vylezli na břeh, Klekták
opravil svůj první odhad - nebyl to chlapec, byl to muž, Křivák. Křiváci jsou
také barbaři, ale narozdíl od statných, svalnatých, moudrých, krásných
a statečných barbarů horských, jedná se o dávno vyhnané odvržence, kteří se
usídlili ve východních stepích. Jsou zakrslí, křivonozí, nažloutlí a myslí si,
že umí jezdit na koních a obchodovat. Tento chlapec nebyl až tak příšerný, jak
by měl být dle severských bájí, ale stejně Klekták zhodnotil, že si na něj musí
dát pozor.
Slovo dalo slovo a vůně jahod a sádla přiměla tuto vyplavenou skupinku, aby
nahého Klektáka přijala mezi sebe.
Několik následujících týdnů proběhlo v klidu. Klekták někde sehnal kalhoty,
skupinka si vyléčila svá zranění, slečna (elfka!) vyčesala zvratky z vlasů
a Křivák o něco zbohatl na úkor jiných spoluobčanů.
Když začaly Klektákovi docházet peníze, které našel během drudího řádení,
začal se poohlížet po nějaké práci. Sám osud chtěl, aby narazil na
tajemného alchemistu, který za poplatek požadoval doručení prokleté skříňky
do temné věže, tři dny cesty od města. Klekták, neznalý hodnoty peněz,dokonce
vysmlouval tak zajímavou cenu, že na tento výlet mohl pozvat i své nové
kamarády. Akorát trpaslík měl s prací pro alchemistu nějaký problém. Pořád
mával tou svojí rukou, kterou si očividně polil Lekvarem kamenné kůže,
zvaným Zžabič, a dožadoval se vyšší odměny za cestu "pro toho alchyumistyckýho
zkurvysyna".
Následovala třídenní cesta po pobřeží, kdy se kromě několika hádek o tom, zda
spát venku na roští nebo v hostinci na posteli, nic zajímavého nestalo. Snad
jen, že elfka na cestu vyrazila s takovým malým voříškem, který nějakým
způsobem zřejmě přežil hlad, vypuknuvší v městě po svátku jara, kdy druidi
pustili většinu chovné zvěře. Elfka mu soukromě říká něco jako Aeovool, což je
prý elfsky Šedý tesák a myslí si, že je to vlk. Klekták tvrdil, že to vlk není,
ale aspoň se v noci tváří že hlídá, nemluví a umí aportovat, což z něj dělá
zatím nejpřínosnějšího člena družiny.
Když třetí den skupinka dorazila k černé věži, nebyla ani moc překvapena, že
věž se zdá opuštěná, nejspíš vyrabovaná. Cestou k věži totiž narazili na
několik lidských těl, v různém stádiu rozkladu, postřílených šípy gobliních
nájezdníků. Věž se prázdná bohužel jen zdála, právě skupinka gobliních
nájezdníků se v ní totiž usídlila. Po vleklých soubojích a přestřelkách
s celkem asi půl tuctem olukovaných goblinů, které trpaslík v klidu přečkal
schovaný v propadlišti, nastal konečně klid a čas na vyrabování věže.
Ve věži bohužel kromě trosek nábytku, bezcenných zbytků knih, které goblini
používali jako toaletní papír, nebylo skoro nic. Jen v předposledním patře
byla do kamene zasazená světelná koule, o kterou si trpaslích chtěl zničit
sekerku. Nepovedlo se to, neb mu v tom elfka zabránila tím, že ho ubila mečem
naplocho do bezvědomí.
V nejvyšším patře věže, na terase, chyběl kus podlahy, na stojanu ležely
zbytky knihy a na zemi zbytky alchemisty. Po několika zoufalých pokusech
vyvolat ze světelné koule ducha alchymisty skupinka usoudila, že je na čase
otevřít tu truhličku, prokletou truhličku, kterou sem měli dovézt a "za žádnou
cenu neotevírat". Zvědavý Klekták ji tedy otevřel, truhlička zazářila rudým
světlem a pak pohasla. To bylo vše. Klekták tedy vyplatil svým družiníkům
slíbenou odměnu a s tajemnou, rudou září v očích, vydal se z věže dolů, že se
vrátí zpět do města podat zprávu o neúspěšné akci.
- Klekták -