Ostrov Merapi se probouzí za zvuků vln tříštících se o rozeklané pobřeží. Sluneční paprsky jakoby neochotně pronikají oparem a zahřívají rozespalou zemi. Slaný vítr přináší vůni moře a jara a ptáci svým zpěvem budí poutníky, kteří se, stejně jako každým rokem, scházejí na velkolepé oslavy jara v Karathu ...

Tak tu sedím. Říkají tomu hostinec U Zeleného štítu. Spíš to je hospoda, stáj a stodola rozdělená do chlívů, kterým říkají pokoje. Začínám chápat, proč jsem tu. Ten starej pařez se mě chtěl zbavit. Prý nejsem dost dobrá, abych se stala ochráncem lesa. Já mu ukážu ochránce.

Sedím tu u stolu a nechápu. Chlupatá potvora, co si říká Zůůza (úšklebek). Já bych řekla spíš Hrůůza (úsměv). Chlupů má tolik, že si nejsem jistá, jestli to není zvíře. Zatím reaguje jen na maso, mlíko a dloubání trpaslíka, který sedí vedle ní, stále po ní podivně pokukuje a v jednom kuse do ní cosi hustí. Páreček jedna radost. Prý jsou z nějakých dolů, ale spíš si myslím, že je vyhnali. Uvidíme.

Pak je tam takové křivooké, křivonohé, křivohubé cosi, co je příliš velké, aby bylo skřetem, ale podle toho, jak neustále těká kolem a drží si kapsy ... no, raději nebudu vyvozovat závěry.

Po čemsi, čemu to prťavé a ohyzdné strašidlo, hrdě se představující jako hostinský, říkalo večeře, jsem si všimla, jak ten skřet vedle pokukuje po těch ožralcích kolem. Zvláště po jednom obchodníkovi. Vydala jsem se tomu "milému" chlapíkovi vstříc. Objala ho a chystala se mu pomoci do schodů. Skřet se rychle přidal a chytil ho z druhé strany. Šlehla jsem po něm pohledem, ale stejně bych ho nahoru sama nedostala. V pokoji jsme mu pomohli do postele, odlehčili mu od oblečení a několika dalších věcí, které se mu, řekněme, ztratily.

Nějak mi nesedlo to víno, a tak jsem měla divné sny. Není se co divit, když trpaslík s tou čůzou (čti: Zůzou) chrápali dvojhlasné unisono.

Když jsem se probudila, myslela jsem, že vyletím z kůže. Tedy kdybych mohla, neboť jsem byla tak jako ostatní přikovaná ke zdi nějaké smradlavé nory. Nebýt tam Deren s Tyldou s námi, tak si myslím, že to na nás nastražili. Mají štěstí.

Štěstí netrvalo dlouho. Po chvilce totiž přišla jakási postava, něco tiše řekla Tyldě a odvedla ji pryč. Po marných snahách osvobodit se jsem to vzdala a začala pobízet Zůzu, aby se pokusila vytrhnout řetězy ze zdi. Právě, když se jít to podařilo, přišel ten zakápěný smradlavý tvor a začal do Zůzy něco hustit, zrovna jako do Tyldy. Po té, co se zeptala, zda sebou může vzít i kamarády se mi zdálo, že mu obličejem proběhlo cosi jako překvapení a z našich úst zaznělo: "Zab ho! Zmlať ho! Bac ho! Majzni ho!"

Pak už jen ležel a krvácel na zemi. Zůza nás spolu s trpaslíkem pustila z okovů.

Byl to docela zmatek. Spolu s nějakejma divnejma tvorama nás nějací úchyláci s pavoukem na prsou přikovali ke zdi a nebýt Zůzi a její síly, tak nás asi sežrali. K sežrání si stihli odvést ženu hostinskýho, kterej byl s náma přikovanej, ale pak nás Zůza osvobodila z okovů. Nevím, jakej blb si mohl myslet, že pár železnejch okovů udrží Zůzu.

Ty divný tvorové, co tam byli taky přikovaný s náma, byli elf, nějakej šikmovokej zlodějíček a cosi jako hobiti - těžko říct, ale určitě byli hrozně divný. Tak říkám Zůze: "Musíme se dostat pryč a všechny pavoukovce cestou zabít."

Zůza vzala moje přání doslova, ale trochu jsme se v tom smradlavym podzemí zamotali a dostat se ven se nám nedařilo ... a kromě toho ten hostinskej prosil, abysme mu zachránili ženu, což se nedalo odmítnout. Elfka a šikmovokej se chovali dost divně. Místo toho, aby si našli svojí sekeru a usekali těm pavoukovcům hlavu, tak se pořád schovávali někam do tmy a čekali, až to smetí rozsekáme já a Zůza. To se pak není čemu divit, že jsem utrpěl pár šrámů, ale nebylo to nic, co by mě zastavilo!

Při zachraňování hospodkýho baby, jsme se dostali do nějaký divný místnosti, kde u dveří s lebkou stál nějakej šašek a vykřikoval něco o smrti. Strašpytlové se lekli, až z toho utekli, ale já jsem na něj šel s dýkou, a nakonec jedinej, kdo umřel, byl on ... he he.

Za těma dveřma, kde jsem si myslel, že bude ta paní hostinská, tak byl nějakej divnej oltář s lidskejma srdcema. A i kdyby do mě uhodil hrom, tak to, co teď řeknu, neodvolám ... ty srdce totiž ještě bily! Ale už byly mimo těla. No hnus, Zůza je propíchla rožněm a rychle jsme z tej místnosti museli zdrhnout, protože se tam začala vylejvat nějaká krev a skoro to vypadalo, že se v ní utopíme. Fuj.

Už jsem zažil i lepší výpravy, to musím říct. Ženu se nám zachránit nepodařilo a dokonce nám umřel i hostinskej, takže šikmovokej a elfka byli trošku nasratý z toho, že jim nevyplatí slibovaný zlaťáčky. Ale z toho si já nic nedělám, dyť se zase objeví něco, kde si nějaký budeme moct přivydělat.

Ačkoli jsem byla unavená k smrti a chtěla si ustlat hned venku na mechu, ti dva, malý a velká, chtěli jít dál - zpět do hospody. Vlastně ani nevím, proč jsem s nimi šla, možná proto, že nevím, kam jinam bych šla (ušklíbnutí).

V hospodě to vypadalo jako na jatkách. Rozsekaná těla, podřezaná jako kůzlata, probodnutá jako selata. Nimrod se hned hlásil ke svým věcem (ironický úsměv), ale zpoza rohu vystoupili tři bojovníci ve zbrojích vydávajíce se za inkviziční stráž, která má místo zajistit a zjistit, co se vlastně stalo.

Když mu malý (pohled k zemi) Udo, vysvětlil (povzdech), že jsme danou skupinu pomatenců zlikvidovali, nám nabídli jakýsi dryák, který nás dost osvěžil. Svezli jsme se na jatečním voze, tedy vlastně to byl takový obyčejný vůz, který vezl ta posekaná, propíchaná a rozsekaná těla.

Dorazili jsme do města Karath, kde se právě odehrávala oslava nějakého svátku provázená trhy. Pokud přeskočím skutečnost, že jsem nevyhrála lučištnickou soutěž ostrostřelců (naštvaný výraz), protože mne ten skřet Nimrod rozptyloval, a že mne pak nenechal vyhrát v boji v bahně (pohled lovící šelmy), tak se toho mnoho nestalo. Pár chlapů mne okukovalo a mělo nejapné narážky. Jeden si mne bude dlouho pamatovat až o mně bude tou svou fistulí mluvit (rozzářený vítězný pohled). Ubytovali se a snažili se vyřešit své soukromé věci.

Inkvizitoři, kteří ani neuměli číst, nás pak odvedli někam na identifikaci "našich" předmětů. Naše věci to nebyly a ještě ke všemu nás tam nějaký kouzelnický idiot zavřel.

Po dlouhé době se Nimrodovi náhodou podařilo objevit nějakou chodbu vedoucí do nižších pater. Tak jsme se tam vydali. Našli jsme pár kostlivců, živých i mrtvých, několik divných věcí jako je kamenná kniha, jejíž obsah nejsem schopna přeložit, ačkoli je psán Obecným jazykem lidí (tak jsem si ho alespoň přepsala a teď mne neustále láká jej přečíst nahlas, ale stále odolávám). Nebudu si tu hrát na super ženu, po pár krocích jsem se totálně a nenávratně ztratila. V podzemí nemáte vítr, hvězdy a bohužel pro nás ani pořádné světlo (smutná povzdech).

No a tak tu teď sedím a snažím se na kousek pergamenu (asi staré kouzlo) černým inkoustem (flakon husté černé smrdící tekutiny) ve svitu rudého (ano, opravdu rudého) plamene svíce na lebce napsat těchto pár řádek, kdybychom tu umřeli hlady.

Klekták měl víc štěstí než rozumu. Což je u jeho rasy poměrně běžný rys a jen díky tomu dávno barbaři nevyhynuli. Když totiž nahý, jen v botech, se zlomenou kouzelnickou holí (rozuměj - palicí) a dřevěnou soškou jelena, vstoupil do města Re-ki-na (v barbarské řeči "Tam-co-bydlí-měkejši"), kupodivu nebyl během několika málo minut sebrán milicí, jak by tomu bylo kdykoliv jindy. Čirou náhodou se totiž trefil do oslavy svátku jara, kdy po dobu třech dní a nocí pobíhají po městě polonazí či zcela nazí zkouření druidi (a úchylové), navzájem kopulují, krmí ryby v řece svými zvratky, zkouření kradou a pouští domácí zvěř z chlívků a dvorků ve městě a vůbec provozují to, co provozuje každý správný druid na svátek jara.

Poté co Klektáka přestala bavit jedna z druidek, na kterou náhodou narazil při procházení městem, vydal se k městskému molu, aby se opláchl od té růžové mazlavé kaše, kterou byla druidka celá potřena. Tvrdila mu, že se jedná o L'ubry-kant, tajemnou mast stimulující vášně, ale spíš to bylo sádlo s jahodama, aspoň podle chuti, myslel si Klekták.

Behěm chvilky pokusů o ústní hygienu měl najednou na jazyku místo chuti sádla a jahod, navíc chuť rybiny, druidských zvratků, mrtvých krys, výkalů a dalších dobrot, vytékajících do přístavu z městské kanalizace. "Nechutné město," pomyslel si, když tu se náhle na hladině, přímo uprostřed jednoho extra velkého druidského koláče, objevila hlava nějaké slečny. Lapala po dechu, zvratky se jí lepily na vlasy, chvilku mávala rukama a poté se opět ponořila.

Zmatený Klekták odložil hůl i sošku a ladným placákem skočil přímo do místa, kde se ta dívka ponořila. Několika mocnými tempy dohnal klesající tělo a už se zdálo, že jej vytáhne na hladinu, když tu se mu vysmekla a ztratila v kalné vodě. Klekták tak tak vyplaval na hladinu a proklínaje sádlo na rukou, díky kterému se mu nepovedlo tu podivnou dívky zachránit, vylezl zpět na břeh.

Jaké bylo jeho překvapení, když po nějaké chvilce dívka opět vyplavala, následována trpaslíkem(!) a nějakým chlapcem. Jen co vylezli na břeh, Klekták opravil svůj první odhad - nebyl to chlapec, byl to muž, Křivák. Křiváci jsou také barbaři, ale narozdíl od statných, svalnatých, moudrých, krásných a statečných barbarů horských, jedná se o dávno vyhnané odvržence, kteří se usídlili ve východních stepích. Jsou zakrslí, křivonozí, nažloutlí a myslí si, že umí jezdit na koních a obchodovat. Tento chlapec nebyl až tak příšerný, jak by měl být dle severských bájí, ale stejně Klekták zhodnotil, že si na něj musí dát pozor.

Slovo dalo slovo a vůně jahod a sádla přiměla tuto vyplavenou skupinku, aby nahého Klektáka přijala mezi sebe.

Několik následujících týdnů proběhlo v klidu. Klekták někde sehnal kalhoty, skupinka si vyléčila svá zranění, slečna (elfka!) vyčesala zvratky z vlasů a Křivák o něco zbohatl na úkor jiných spoluobčanů.

Když začaly Klektákovi docházet peníze, které našel během drudího řádení, začal se poohlížet po nějaké práci. Sám osud chtěl, aby narazil na tajemného alchemistu, který za poplatek požadoval doručení prokleté skříňky do temné věže, tři dny cesty od města. Klekták, neznalý hodnoty peněz,dokonce vysmlouval tak zajímavou cenu, že na tento výlet mohl pozvat i své nové kamarády. Akorát trpaslík měl s prací pro alchemistu nějaký problém. Pořád mával tou svojí rukou, kterou si očividně polil Lekvarem kamenné kůže, zvaným Zžabič, a dožadoval se vyšší odměny za cestu "pro toho alchyumistyckýho zkurvysyna".

Následovala třídenní cesta po pobřeží, kdy se kromě několika hádek o tom, zda spát venku na roští nebo v hostinci na posteli, nic zajímavého nestalo. Snad jen, že elfka na cestu vyrazila s takovým malým voříškem, který nějakým způsobem zřejmě přežil hlad, vypuknuvší v městě po svátku jara, kdy druidi pustili většinu chovné zvěře. Elfka mu soukromě říká něco jako Aeovool, což je prý elfsky Šedý tesák a myslí si, že je to vlk. Klekták tvrdil, že to vlk není, ale aspoň se v noci tváří že hlídá, nemluví a umí aportovat, což z něj dělá zatím nejpřínosnějšího člena družiny.

Když třetí den skupinka dorazila k černé věži, nebyla ani moc překvapena, že věž se zdá opuštěná, nejspíš vyrabovaná. Cestou k věži totiž narazili na několik lidských těl, v různém stádiu rozkladu, postřílených šípy gobliních nájezdníků. Věž se prázdná bohužel jen zdála, právě skupinka gobliních nájezdníků se v ní totiž usídlila. Po vleklých soubojích a přestřelkách s celkem asi půl tuctem olukovaných goblinů, které trpaslík v klidu přečkal schovaný v propadlišti, nastal konečně klid a čas na vyrabování věže.

Ve věži bohužel kromě trosek nábytku, bezcenných zbytků knih, které goblini používali jako toaletní papír, nebylo skoro nic. Jen v předposledním patře byla do kamene zasazená světelná koule, o kterou si trpaslích chtěl zničit sekerku. Nepovedlo se to, neb mu v tom elfka zabránila tím, že ho ubila mečem naplocho do bezvědomí.

V nejvyšším patře věže, na terase, chyběl kus podlahy, na stojanu ležely zbytky knihy a na zemi zbytky alchemisty. Po několika zoufalých pokusech vyvolat ze světelné koule ducha alchymisty skupinka usoudila, že je na čase otevřít tu truhličku, prokletou truhličku, kterou sem měli dovézt a "za žádnou cenu neotevírat". Zvědavý Klekták ji tedy otevřel, truhlička zazářila rudým světlem a pak pohasla. To bylo vše. Klekták tedy vyplatil svým družiníkům slíbenou odměnu a s tajemnou, rudou září v očích, vydal se z věže dolů, že se vrátí zpět do města podat zprávu o neúspěšné akci.

Zůza se v kamenné věži probudila jako první ze všech. Nevzpomínala si, co se dělo v uplynulých hodinách. Kousek opodál ležela i elfka a Nimrod, a také menší dřevěná truhlička. V souladu s tím, co jí Udo (od té doby co spolu opustili trpasličí doly) vtloukal do hlavy o truhličkách a váčcích, zběžně do truhličky nahlédla, pak ji celou strčila do svého vaku a vydala se hledat Uda. Ani on nebyl daleko. Již po pátém hlasitém "Úúúúúúdóóóóó", které otřáslo celou věží, se ozval. Mezitím se vzbudili ostatní, a Nimrod se začal shánět po truhličce a šamanovi. Jednoduchá Zůza na jednoduchou otázku ohledně toho, kdo vzal truhličku, odpověděla bohužel podle svého přesvědčení pravdivě. To, že si truhličku Zůza přivlastnila, malého popudlivého babara samozřejmě velmi rozčílilo. První jiskra nepříjemného dne pro Zůzu byla zažehnuta.

Udo byl rozhodnut truhličku vrátit původnímu majiteli a tak se celá družina vydala směrem k městu s tím, že tam se uvidí, jestli toho majitele vůbec najdou. Cestou se ovšem přihodila zvláštní věc. Když družina vyšla z lesa na menší mýtinu, zastavil je pach rozkládajícího se masa a hustá oblaka velkých černých much. Udo se vydal obhlédnout situaci a barbar mezitím pronesl na Zůzin účet velmi neuctivé přirovnání. Zůza není barbar, a proto se cítila jako žena uražena, a taky to jako žena chtěla barbarovi dát najevo. Niméně facka od uražené krollí dámy vypadá zřejmě velmi nebezpečně, a proto se Nimrod neváhal bránit měčem. Než Udo stihl přispěchat na pomoc, Zůza měla hlubokou ránu v boku a na rameni, v obličeji zmatený výraz a tasený meč bastard, který v jejích tlapách vypadal skoro jako dýka. Nimrod měl jen malé škrábnutí na hrudi. Elfka stála opodál a s pobaveným výrazem incident sledovala.

Udovi se jako zázrakem podařilo spor alespoň povrchově urovnat, a po tom, co elfka zjistila, že u třech mrtvých těl na mýtině byla i mapka vedoucí k "pokladu a princezně", vidina zlata a zachráněné panny všechny družiníky tak přemohla, že se na spor téměř zapomnělo. Nebýt zranění, které se Zůze velmi často připomínalo, snad by se na něj zapomnělo úplně.

Na cestě do jeskyní za pokladem se kromě střetnutí s obrovským "rádobyježkem" a tříhodinového intermezza s muchomůrkami zase tak moc nedělo.

Mapka družinu zavedla do jeskyně v kamenitém kopci, kterou strážilo cosi jako humanoidní hroch. Jen tak tak, že to všichni (až na hrocha) přežili ... Udo byl v boji udaný, Zůza zkrvavena, Nimrod nezraněn a Raya rozverná jako vždy. Ale to by přeci nebyli hrdinové, aby se na to nevyspali a nešli dál. V jeskyni vybrali pavoukům odpadní prostory, kde si v hromadách kostí každý přišel na nějaký ten zlaťák, a potom se vydali úzkým tunelem ve stropě dál do jeskyně. Zůza a vlkopes se rozhodli na ostatní počkat v odpadní jámě, Raya, Udo a Nimrod se vydali pavoučími stezkami hlouběji. Cestou narazili na pavoučí doupě, kde nejpozoruhodnějším úkazem zdaleka nebyl Pavouk Obrovský, nýbrž jedna z jeho zapavučinovaných obětí - sáh velká moucha se skoro lidským obličejem a zlatým náramkem na jedné ze svých šesti odporných černých chlupatých muších noh. Zlato je zlato, říkal si Udo, když mrtvé mouše nohu odlamoval.

Družina se tedy vydala dál. Po krátké době dorazili až k prostorné jeskyni s otvorem ven ve stropě, kde se uprostřed tyčila polorozpadlá kamenná budova. Jeskyní se proháněly mouchy s lidskými obličeji a nebylo pochyb o tom, že v oné budově mají své hnízdo.

Procházeli jsme tu velikou jeskyni, když tu se najednou odněkud ozvalo takové protivné chichotání a z temného kouta vykoukl jeden z těch zatracenejch skřítků. Nikdy sem nic takovýho v dolech nepotkal a pro skřítky bude lépe, když už ani nepotkám, protože jakýhokoliv skřítka, co v budoucnosti uvidím, tak vykastruju a pak sežeru. Nesnášim na světě už deset věcí a skřítkové jsou tou desátou. Ty malý potvory nás akorát zdrželi, chvíli trvalo, než sme se zbavili jejich vtipnejch kouzlíček, kdy sem málem skončil se zelenejma vousama a Zůza s červenejma vlasama.

Nakonec sem je ale zastrašil natolik, že radši zalezli zpátky do těch svejch nor, a my mohli jít dál. Prošli jsme síť chodeb s pár místnostmi, kde sme konečně našli POKLAD! Smůla byla, že před jeho nalezením jsme museli posekat pár růžovejch chobotnic a při jednom ze sekání se dostala Nimrodova dýka do zad elfky. Je to škoda, protože i když to byla elfka, tak měla určitý vlohy, který by se daly ocenit. Na můj vkus byla moc vysoká a málo chlupatá, ale jinak to docela uměla s lukem a narozdíl od Nimroda měla i nějakej rozum. No tak jsme ji tam nechali ležet a k Zůze se nějak přilípnul ten elfčinej čokl, ale o tom si s ní ještě budu muset promluvit, protože nemám rád psy jinak než pěkně propečený s česnekem, a Zůza ho nějak moc brání.

Škoda, že se elfka nedožila toho, když jsme našli truhlu plnou stříbrňáků a toho, jak Zůza rozbila křišťálovou sochu nějaký ženský a prohlašovala, že právě vysvobodila princeznu, byla to docela sranda. Nimrod chtěl, abychom ten poklad donesli do města společně, ale upřímně, s tim podivnym křivonohym barbárkem už se mi nechce strávit ani jeden večer, takže jsme si rozdělili poklad podle hesla: "Kolik uneseš, tolik bereš" a opustili ty jeskyně, protože nic víc nás nenapadalo. I když zdálo se, že ty divný mouchy s lidskym ksichtem rádi obchodujou se svym zlatem, protože sem dostal za starou šupinovou košili tři zlatý náramky!

Takže nakonec díky mapce, kterou sme našli u hnijících mrtvol a která nás měla zavést ke "zlatu a k osvobození princezny", jsme si sebou z jeskyně odnesli batohy plný stříbra a ani sme žádnou princeznu osvobozovat nemuseli ... paráda.

Třináctého dne měsíce draka jsem seděla v hospodě U Medvěda, a koukala na seznamovací párty obrovské krollky, malého trpaslíka a odporného vybledlého elfa. Taková sebranka se vidí jen zřídka pohromadě. Byl to zas jeden z těch tichých opuštěných večerů, kterých mám za sebou snad už tisíce. Zase jsem přemýšlela, kterého ze známých kouzelníků bych šla navštívit a zeptat se, jestli už konečně nevymyslel to proměňovací kouzlo, když tu mě z přemýšlení vyrušilo bouchnutí sražené židle. Opilý trpaslík s hlasitým výkřikem "Du pro tu hlavu!" mířil vrávoravým krokem ven z hospody. O chvíli později za ním vyrazili i elf s krollkou.

Toho odporného vyzáblého elfa jsem znovu viděla ráno na snídani. Vrazil do hospody celý zakrvácený a ušpiněný od hlíny, vyprávěl hospodskému historku o rozzuřeném medvědovi a mrtvé krollce, a mě napadlo, že zas jedné elfí svini projde hnusná podlá vražda. Snídaně mi ztrpkla v ústech. Nechápu, že jsme tuhle rasu už dávno nevyhladili. Všichni jsou to jen odporní sprostí vrazi, lháři, zloději a podvodníci.

Už jsem se chystala vyrazit zase dál na cesty, když jsem zaslechla, jak elfova směšná historka o krollčí smrti drtí nešťastného trpaslíka. Tiché vzlykavé výkřiky "Moje Zůza!" a "Moje stříbro!" byly skutečně dojemné, a tak jsem se rozhodla změnit svoje plány. Nedovolím té elfí kryse, aby zase někomu ublížila, dostanu ho za mříže, nebo ho snad i sama zabiju, i všechny z té jeho prokleté rasy. Takhle to přece dál nejde. Nabídla jsem trpaslíkovi svou pomoc, až po něm půjde, a on souhlasil.

Cestou do města nás přepadli lapkové, jeden z nich mě střelil šipkou z kuše do ramene, ale naštěstí nebyla otrávená ... což mi připomnělo, že bych si měla koupit nějaké léčivé lektvary, když už se vydávám na takovou křížovou výpravu. Mrtvé zloděje jsme obrali o všechno cenné a pokračovali do města. Tam nebylo zase tak těžké elfa najít, jenže trpaslík si ho moc nepamatoval. Než v hospodě vybral toho správného, tak několik jiných elfů lehce rozčílil. K mému velkému údivu a zklamání trpaslík elfově historce opravdu uvěřil, snad neměl ani podezření, že by jeho přítelkyni mohl zabít on. Ukázalo se, že stříbro, které elf krollce ukradl, hned utratil. Udo byl sice nešťastný, ale elf mu slíbil, že mu to splatí ... jen další odporná lež! Rozhodla jsem se tedy alespoň nějakou dobu dohlížet, aby elf nezabil a neokradl i toho ubohého nešťastného trpaslíka. Navíc se zdá, že trpaslík ví o nějakém pokladu a mně by se pár zlaťáků taky hodilo.

Pod Udovým velením jsme se vydali do jedné z hrobek na hřbitově, ve které trpaslík otevřel tajný vchod. Celá ta hrobka byla pokreslená znaky vymítačů ďábla, skoro jako by se tam před nedávnem něco nepěkného stalo. Tajnou chodbou jsme se vydali hlouběji do podzemí, až k místu, kde byla v kamenné zdi vytesána magická brána a socha jakéhosi temného boha.

Nejradši mám otázky, na které můžu odpovědět "Ano, umím." nebo "Ano, vím.", a proto mě velmi potěšilo, když se trpaslík zeptal "Umíte někdo tu bránu otevřít?"

Blázni! Znesvětili svatyni mocného Uxala a pobili jeho kněží! Co si mysleli, když vstoupili do obětiště a rozmetali hromady srdcí obětovaných k jeho potěšení? Jeho hněv na okamžik rudě vyšlehl z propatí věčné temnoty a otiskl do jejich srdcí planoucí stigma zatracení.

Uxalovo znamení vnášelo neklid do jejich myslí, zatemňovalo jim duše a pozvolna svádělo jejich osudy do záhuby. Je snad jenom náhoda, že krásná Raya umírala s Nimrodovou dýkou v zádech? Že statečnou Zůzu roztrhal medvěd, když se vydala hledat Uda, který vyběhl do potemnělého hvozdu hnán vidinou zlata? Že Nimrod podlehl vábení pokladu a zradil družinu? Že se k Udovi přidal elfí zabiják Iz a Margita, která z hloubi duše nenáviděla elfy?

Nakonec propletenec polopravd a žádostivosti dovedl družinu až do starého Uxalova chrámu pohřbeného pod Karathem. Vedeni jeho vůlí opravili trpasličí vyzviž z černé oceli a sjeli do hlubin pod městem, kde dávní čarodějové zbudovali osm bran, které kdysi spojovaly vzdálená elfí města. Kouzla po odchodu elfích mistrů pomalu zeslábla, ale čerstvá krev prolitá v boji s nemrtvými povolanými Uxalem oživila jednu z bran a přenesla družinu do světa věčného mrazu a šera.

Několik dní strávených pod věčným příkrovem mraků a sílící Uxalova vůle vykonaly své. Prokleté zbraně stovky let zmrzlých válečníků procitly v rukách družiny a Iz v krvavém boji zabil Uda a v zápětí sám zemřel sražen k zemi Margitinou magií.

Po dlouhém pochodu ponurou ledovou pustinou dorazili Margita a Klekták k ohromnému Uxalovu chrámu vytesanému z ledu. Chladný oltář čekal na jejich tepající srdce, ale pronikavý Uxalův pohled odhalil v jejich duších zatrpklost a prázdnotu a on již netoužil po jejich krvi a přenesl je zpět do chrámu pod Karathem.