Sedím teď ve skladišti, na klíně mám svůj těžký Glock a snažím se z něj odmontovat laserový zaměřovač, abych ho mohl přidělat na Storož. Chystáme se totiž na výlet a s Glockem by mě nepustili na letiště. Děje se toho tak moc a tak hrozně rychle, vůbec nemám čas o tom ani přemýšlet. Což je možná na jednu stranu dobře. Budeme muset chvíli vést deník za Li, zhroutila se, řekl bych, že spíše psychicky než fyzicky, ale svou úlohu v tom jistě hraje i tempo, které nový rok nabral.

Tak tedy od začátku. Po tom, co jsme se na kamenných lavicích v betonovém bunkru probudili ze zvláštního snu, který nejspíš nebyl snem (ale neměl jsem zatím čas více o tom přemýšlet nebo si o tom promluvit s ostatními) nám Heerzog oznámil, že jsme byli mimo asi hodinu a k bunkru se rychle blíží skupina magických bytostí, které na nás bezpochyby poslali druidi. Rozhodli jsme se pro rychlý ústup posvátnou studnou, která vedla do jakýchsi velmi starých kanálů. Zatímco se Heerzog snažil zdržet ony magické bytosti, náš tým postupně naskákal do studny. Tedy až na Jeana, který se tam snesl a celou dobu, co jsme v kanálech byli, si nenamočil ani podrážku, protože se vznášel kousek nad vodou. Myslím, že jeho schopnosti rapidně sílí, i když se nedá ani mluvit o tom, že by se to pozitivně projevilo na jeho psychice. Začíná se mnou vést diskuse o tom, že si myslí, že jsme vlastně mrtví, nebo že jsme byli mrtví a loa nás oživila, takže jsme vlastně nemrtví. Nejspíš sám sobě není dobrým psychologem, zkusím s tím něco udělat. Doufám, že se tato položka na mém seznamu "musím udělat" nezmění jen v "měl jsem udělat" jako spousta předchozích - od Vánoc totiž nestíhám vůbec nic.

Cesta kanály byla téměř zoufalá, mé malé kapesní svítilně docházely baterie, Heerzog nás znervózňoval svou krokodýlí podobou, kterou se na sebe rozhodl vzít, a navíc ten neustálý dupot těžkých nohou, který nás pronásledoval. Běžel jsem vpřed, napůl nesl Li, která se při sestupu do studny téměř úplně omráčila, a jen sluchem kontroloval, jestli mě stále všichni následují. Neviděl jsem, co nás pronásledovalo, a ani to popravdě vědět nechci. Když jsem zabočil za roh jedné úzké chodby, ozvaly se dva výstřely z těžké pistole a já dostal dvě kulky do hrudi. Díky za neprůstřelnou vestu, kterou už zřejmě nebudu odkládat ani ve spánku. Párkrát jsem si s útočníky vyměnil střelbu, ale nebyl čas, musel jsem zariskovat. Jednoho jsem dostal a druhý mi utekl. Když jsem zjistil, že jsem zastřelil ženu, a jestě k tomu policistku, sevřel se mi žaludek. Ale stříleli první a bez varování. Ne, že bych se jim chtěl vzdát, ale dalo se to vyřešit i jinak ... takže teď už jsem i vrah poldů. Velmi pozitivní.

A tak pořád dál, smradem a vlhkem kanálů. "Heerzogu, kudy!?" "Doprava Rayi!" "Doleva Rayi!" "Nevím, rovně!" Velký krokodýl nás ochraňuj ...

Cestou za námi Li pomocí výbušniny zasypala chodbu. Tak tak, že nám nespadla na hlavu. A zase dál ... rychle rychle, baterie svítilny už vynechává. Pak najednou z uzké pravé chodbičky: "Pojďte tudy! Rychle!" Zarazil jsem se a posvítil do chodby. Kužel světla dopadl na postavu se širokými zády a ruku kynoucí směrem kam odcházela. Pokud je to past, tak ho zastřelím, řekl jsem si, věděl jsem totiž, že Heerzog se v těchto kanálech nevyzná a za zády jsme měli komando policistů a loa ví, co ještě. Onen blonďatý anděl nás zavedl do malinkaté místnosti, ve které jsme hodinu a sedm minut seděli úplně tiše a čekali, až dusot ve vedlejších chodbách utichne. Pak nás vyvedl na denní světlo. Představil se jako Bel a řekl, že to Pán ho poslal, aby nám pomohl. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme si s ním dali schůzku na další den, kde dohodneme jeho odměnu a po dvojicích se odplazili do skladiště. Tam nás čekalo nečekané setkání s profesorem Petrowem. Nohy měl jako nové a usmíval se jako malý kluk, když nás viděl. Ještě než jsem usnul, volal Vren a unaveným hlasem mě prosil o schůzku. Prý má pro nás práci s nejvyšší prioritou. Strčil jsem si sirky do očí a spolu s Nikitou se vydal na smluvené místo. Ostatní jsme nechali spát.

Práce se nezdála být moc náročná, navíc dobře placená a mimo Moskvu. Myslím, že to je přesně to, co teď potřebujeme. Malá dovolená. Jde o to, že Vrenův společník Hamay potřebuje nějakou operaci a my máme přesvědčit doktora, který žije na jihu Irska, aby s námi letěl do Moskvy a operoval ho. Nevypadá to složitě, třeba se ani nebude střílet. Nechali jsme si pár dnů do odletu a Vren vypadal, jako by mu spadl kámen ze srdce. Když jsme se vrátili do skladiště, Li už spala, Psycho se toulal někde venku a profesor tančil s Vasilou kozáček. Usnul jsem ve chvíli, kdy jsem se položil na postel.

Konečně mám volné odpoledne na přemýšlení. Jean byl celou noc pryč, vrátil se neobvykle bledý. Li nám oznámila, že potřebuje do nemocnice, že jí selhává kyberware. Tak zase nebudeme kompletní. Odvezl jsem ji k Vrenovi, zavázal se, že to zařídí. Nikita už od rána shání nějaké zbraně a dělá s tím hrozné tajnosti, vždycky se chovala jak malá, ale myslím, že tohle je její způsob, jak reaguje na naší situaci. A já ... snažím se nemyslet na tu mrtvou policistku.

Vyrazil jsem na dohodnutý sraz s Belem. Je úžasné, jak je opatrný. Asi až moc. Získal si mě již včera svým téměř profesionálním chováním. Mám z něj opravdu dobrý pocit, ale nevím, čím si to mám vysvětlit. Jak řekl Psycho: "Já jsem blázen, přiznávám, ale on je ještě daleko horší." Je to opravdu podivín, ale určitě bude dobré mít ho na své straně. Ve skladišti je spousta místa, a tak jsem ho přivedl a rovnou poslal do sprchy, protože smrděl víc než kanály, jimiž jsme včera prolézali. Ostatní z něj nejsou moc nadšení, ale já mu věřím, a já se v lidech moc často nepletu. Vím, jak si vybírat důstojníky ... totiž spolupracovníky.

Druhý den jsme vyrazili na letiště. Dohodli jsme se, že tuhle akci bude řídit Jean, jelikož já s vyjednáváním, podplácením, domlouváním, přemlouváním a vůbec s něžným donucováním tolik zkušeností jako on nemám. Snažíme se vypadat jako členové bezpečnostní agentury, kteří doprovázejí zaměstnavatele (Psycha). Cesta soukromou helikoptérou byla kupodivu klidná, i když profesor nevypadal co se řízení týče zrovna sebejistě. Po přistání na letišti v jižním Irsku jsme měli malé potíže s přihlašováním magických předmětů. Na Nikitino: "To by člověk vážně neřekl, co všechno se mu válí po kapsách," se tvářili dosti kysele, a my naopak udiveně, když nám řekli, že sebou taháme nějaké strážné duchy ... a není jich málo. Myslím, že ačkoliv to jsou duchové strážní, na klidném spánku mi nepřidá, že mi 24 hodin denně krouží nad hlavou.

Půjčili jsme si auto naprosto legálně z půjčovny a vyrazili na cestu. Došlo k malému nedorozumění se sledovacím zařízením, které bylo v autě *omylem* nainstalované a zapnuté, ale jinak jsme v pořádku dorazili do městečka pár kilometrů od doktorovy vísky. S Jeanem a profesorem jsme se vydali za doktorem a Nikita s Belem zůstali ve městečku - mají za úkol "zajistit" hotel. Doufám, že to správně pochopili.

Znáte ten pocit, kdy se vám třese celé tělo jako při horečce, z dlaní se marně snažíte setřít studený pot a nedokážete se na nic soustředit? Tak přesně to teď cítím já, protože za hodinu mi začíná závod. Vlastně ne závod, ale ZÁVOD, ale to trochu předbíhám ...

Jean s Rayem se vydali na průzkum městečka Yorksheer, kde bydlí doktor John Smith. Když se ale po několika hodinách stále nevraceli, začali jsme si s Belem o ně dělat starosti. Upřímně řečeno, spíše jsem se děsně nudila, protože Bel není moc zábavný společník. Vytočila jsem číslo Rayova mobilu a dozvěděla jsem se od něj, že jejich průzkum zašel trochu dál a že už kontaktovali Johna Smithe. Trochu mě to rozčílilo - jsme snad team a mohli bychom předem v takhle důležitých krocích dělat nějakou poradu, ne? No ale už bylo pozdě. John Smith je velmi rázně odmítl, protože má prý nějaké rodinné problémy. (Šťoura profesor zjistil, že mu před týdnem zemřela žena, a tak zůstal sám se svým nevychovaným dvacetiletým synáčkem). Navrhla jsem Rayovi nějaký plán ohledně přemluvení doktora, ale byla jsem striktně poslána do hajzlu. Asi se mu ten plán nelíbil. Nemusí na mě ale hned křičet. Kdybych s ním nemluvila po telefonu, tak bych mu ty jeho kyberručičky zpřelámala. Jsem na něj fakt pěkně nabroušená. - Ne kvůli tomuhle, ale kvůli tomu, co se stalo dnes odpoledne.

Po tomhle veselém telefonátu jsme se s Belem rozhodli přijet jim do Yorksheeru na pomoc. Když jsme vyšli z hotelu, vzpomněli jsme si, že auto si vzali Ray s Jeanem. Taxíkem nechtěl Bel jet - mumlal něco nějakém božím přikázání či co - autobusem taky nechtěl a stopem prý už vůbec ne ... Do Yorksheeru je to 10 mil a v téhle zimě se pěšky moc dobře necestuje, ale přece bych toho pomatenýho chudáka nenechala jít samotnýho. Jak je vidět, on vůči mně takovéhle sympatie nechová, a tak neváhal a naskočil do auta, když jsme cestou na silnici potkali Jeana a Raye vracející se z Yorksheeru. V tu dobu už jsme ušli něco přes šest mil a moje hrdost mi nedovolila do toho auta nastoupit a vrátit se do hotelu, když už jsem měla Johna Smithe téměř na dosah. Tak se vrátili beze mě.

Přiznávám, že tyhle akce na vlastní pěst sama odsuzuju, ale já jsem jim jen chtěla dokázat, že můj plán je vážně dobrej a doktora přesvědčím.

John Smith je velmi sympatický člověk. Odvážím se o něm za tu krátkou dobu říct, že je to asi nejmilejší a nejupřímnější člověk, kterýho jsem za posledních několik týdnů poznala. A tak jsem se vážně styděla, že musím lhát takovému člověku a využívat smrt jeho ženy, když jsem mu se slzami v očích říkala: "Hamay je jediný člověk na světě, kterého mám. Miluji ho nade vše. Je to můj snoubenec a vy jste jediný, kdo ho může zachránit. Prosím, nenechte ho zemřít a pojeďte s námi do Ruska." (Doufám, že se o tom zasnoubení Hamay nikdy nedozví, jinak by mě Vren nejspíš přestal finančně zajišťovat pro citovou labilitu.) Netrvalo mi to ani půl hodiny a vše bylo zařízeno. Pozítří ráno s námi odletí do Moskvy. Sice s podivnou podmínkou, že mu nesmí zítra večer zemřít syn, ale o tom mi nechtěl nic víc říct. Na takovýhle lidi se prostě nedá tlačit přes peníze, musíte s nima vyjednávat přes city. Taky jsem kdysi byla taková, dokud jsem nezjistila jaké kouzlo peníze mají.

Do hotelu jsem se vrátila kolem desáté hodiny večer. Dole v hale jsem potkala profesora a měla jsem tak dobrou náladu z toho, jak se mi všechno podařilo zařídit, že jsem ho vytáhla na malou oslavičku. Stačí jediné slovo - fernet. Už nikdy víc ho nechci cítit. Nechápu jak jsem to mohla pít, příště už jedině vodku, báječnou ruskou vodku.

Dnes ráno není profesor schopen vstát, a tak se krmí müsli a v pravidelných intervalech ho vrací do kýblu a hrozně smrdí. Když máte o něco lepší čich a někdo vám zvrací přímo u hlavy fernet s müsli, tak vás to prostě donutí vstát. Ježiš, mně bylo blbě! Sakra, ještě pořád mi je blbě, ale ten závod musím zvládnout.

U recepce jsem se potkala s Jeanem a od něj jsem se dozvěděla o synovi Johna Smithe Danielovi. Jean s Rayem se s ním totiž domluvili, že pokud mu pomohou vyhrát dnes večer závod na motorkách, on jim na oplátku pomůže přemluvit otce, aby jel do Ruska. Aby ten závod mohl vyhrát, potřebuje získat prototyp jedné Yamahy, na níž má ten samý závod jet jeden jeho rival. Ono 150.000¥ je vcelku slušná motivace pro vítěze a Daniel ty peníze zřejmě potřebuje kvůli nějakým dluhům.

Úkol číslo jedna: Získat ten prototyp motorky.

Úkol číslo dvě: Zajistit, aby Daniel na 100% dojel první a nic se mu nestalo.

Ten druhý úkol mi byl přímo šitý na míru, a tak jsem se vydala na nákupy. Chudák Jean, jeho peníze mi mizí pod rukama. Mezitím se zbytek týmu vydal splnit úkol číslo jedna. Právě když jsem si kupovala motorku, do Yamaha shopu přiběhl nějaký vzrušený ušatec a vyptával se, jestli už mu TO přivezli. Nebylo těžké si domyslet, co je to TO. TO = prototyp. Podařilo se mi s ním domluvit odpolední předzávod k nočnímu závodu, při němž jsme měli jet jen my dva. I ušatec je jenom chlap.

A tak se mi první úkol jedna propletl s tím druhým. Zavolala jsem Rayovi, že i kdyby jim teď nevyšla krádež motorky při převozu, tak odpoledne bude skvělá příležitost pro "vypůjčení" prototypu. Ray mě jako vždycky špatně pochopil a domyslel si, že mu určitě zase chci kecat do řemesla a kritizuju jeho akci. Tak to vyřešil tím, že si vypnul mobil a už jsem o něm neslyšela.

Rayův plán bez Raye prostě provést nejde, a tak byla Jeanova a Belova snaha o poražení stromu přes silnici, kde měla projet dodávka s prototypem, k ničemu. Ten strom se jim však vážně podařilo porazit a úspěšně tak zablokovali provoz na několik desítek minut.

Přijela jsem na domluvenou schůzku s ušákem a chvíli mi trvalo, než jsem v tom podivném stroji, který mu stálo před ohromnou vilou, rozpoznala motorku. Trochu mi zatrnulo při představě, že s něčím takovým mám závodit.

Najednou se však ušatec zhroutil na zem a začal skučet, že je mu hrozně zle. Jean zapracoval. Nevím jak to dělá, ale na dálku dokáže ovlivnit ostatní, a teď zařídil, aby tomu ušákovi bylo zle. Já už nemusela pohnout ani prstem, Jean si nageloval číro, umyl boty, oprášil kabát, nasadil výraz: "Jsem bohatý, velmi chytrý a tajemný gangster" a vešel k ušákovi domů. Vyšel o sto tisíc chudší, ale zato s úspěchem. Ušákovi je zle, a tak půjčí na noční závod prototyp Danielovi.

Zbytek dne jsem se snažila relaxovat, abych se vzpamatovala ze včerejší fernet party. Asi bych se přeci jenom měla usmířit s Rayem, i když je to tvrdohlavej mezek, tak za to stojí. Teď se už chystám na cestu do Yorksheeru, kde se bude závod pořádat. Jedu hlavně kvůli tomu, abych pomohla Danielovi k prvnímu místu, jinak bych se určitě takovýho ilegálního závodu neúčastnila. Budu se snažit nesportovně blokovat jeho případné konkurenty, ale zároveň doufám v druhý místo. Co doufám, já to druhý místo dostanu! Na motorce jezdím už od plenek, tak mě přece nějaký ušatci neporazej. Nemám sice žádný kyberpřipojení k motorce, ale zato mám dobrý reflexy a skvělý řidičský schopnosti. Ježíš, já už chci jet. Sakra už aby to bylo ...VRM VRRRRRM VRRRRRRRMMMMMMM ...

Odpoledne mi kapitán řekl, že se s ním spojil jeden jeho kontakt a požádal ho o pomoc. Prý zabili jeho chlebodárce a teď jdou i po něm. Norton rozhodl, že Lemovi pomůžeme.

Když jsem uviděl dodávku v garáži, tak mi Pán napověděl, co je třeba udělat. Přesprejoval jsem vozidlo, aby připomínalo stěhovací vůz, připravil jsem prostornou skříň a vzadu v kanceláři objevil zachovalou pracovní kombinézu. Před spaním jsem si v duchu procházel oblasti kanálů, které znám a hledal vhodný úkryt pro uprchlíka.

Druhý den po poledni jsem vyrazili s naším parádním stěhovacím vozem pro Lema. Čekal na nás v jednom omšelém domě ve staré zástavbě přikrčený vedle výtahu. Přinesli jsme dovnitř skříň, Lema schovali v ní a pronesli ho do dodávky. Jen co jsme se rozjeli, tak mne varovaly hlasy v hlavě, že nás někdo sleduje. Kapitán chvilku pozoroval vozidla za námi ve zpětném monitoru, ale pak prohlásil, že se mi to muselo jenom zdát, a pokračovali jsme dál. Měl by mi více věřit, vždyť má vnuknutí pocházejí přímo od Pána.

Zastavili jsme v jedné opuštěné uličce, vyložili skříň u popelnic a otevřeli dveře dodávky tak, aby skryly pohled na to, jak se s Lemem protahujeme úzkým průlezem do kanálů. Kapitán pak pokračoval podle plánu dál s prázdným vozem a s pronásledovateli v patách.

V kanálech byla skoro úplná tma, ale Pán mi prosvětlil okolní stíny, a tak jsem Lema dovedl až do jednoho bývalého skladiště ztraceného v labyrintu chodeb. Ukázal jsem mu, kde najde pitnou vodu, přinesl mu balíček tatrgelového koncentrátu ze zapomenutých zásob ve skladišti a chystal se jít pryč. Lemovi se to moc nelíbilo, ale nakonec mne nechal odejít, když jsem mu slíbil, že se druhý den vrátím.

Při odchodu jsem měl takový divný pocit, že ještě není ten správný čas, a tak jsem se schoval poblíž a čekal. Asi za půl hodiny jsem zaslechl, jak Lem s někým hovoří. Přikradl jsem se dovnitř a zaslechl konec rozhovoru, který naprosto pohřbil mou důvěru v Lema: "... v nějakých kanálech, vůbec nevím, kde jsem." Lem tvrdil, že s nikým nemluvil, ale tím jen potvrdil mé podezření. Odešel jsem a nechal ho tam s klidným vědomím, že beze světla se daleko nedostane, takže se není čeho bát.

Den nato jsme se s kapitánem vypravili nakoupit takové ty věci, kterými můžete na dálku poslouchat, co se děje, a nějaký veliký přístroj na rušení vysílání. Naše důvěra v Lema je ta tam, a tak chceme zjistit, co před námi skrývá. Poté jsme sehnali nějaké jídlo (opravdové, ne tatrgel) a vydali se do stok. Kapitán naštěsí vidí potmě, tak jsem mu říkal, kudy bychom měli jít, a on hledal cestu. Dorazili jsme k opuštěnému skladišti a chvíli jsme čekali a poslouchali, jestli Lem nepodniká něco nekalého. Všude byl klid, a tak se kapitán vydal dovnitř. Lem znovu popíral, že by byl včera s někým mluvil, takže si Norton vyhrnul rukávy (doslova) a ze starého přátelství mu provedl důkladnou prohlídku všech tělesných dutin. Nakonec mu v nose našel nějaký mikrofon.

Zapnuli jsme rušičku a pořádně si s Lemem promluvili. A vida! Prý mu hrozili, že ho zabijí, pokud je k nám nedovede. Tomu se teda říká kámoš. Já jsem navrhoval přilákat naše nepřátele na falešnou schůzku, abychom si je mohli prohlédnout. A určitě bych se pomodlil, aby se jim stalo nějaké neštěstí. Rozhodne se dnes odpoledne na poradě celé Nortonovy skupiny.

Norton je zmatený a nedokáže si zjednat autoritu, tak jsem potichu zmizel a šel do kanálu odposlouchávat Lema. (Kapitán mi ukázal, jak se ovládá přijímač.) Cestou jsem přemýšlel o Lemovi. Něco mne silně znepokojuje, když na něj myslím. Myslím, že mu nemůžeme věřit a ohrožuje celý tým. Ani můj Pán pro něj nenašel pochopení.

Po cestě ve stokách se mi náhle zatmělo před očima a probral jsem se u stěny s rozbitou hlavou. Všude kolem byla tma, a tak jsem poslepu nahmatal žebřík u stěny a vyšel na ulici. Pán mi říká, že jsme v nebezpečí a posílá mne vyřídit několik věcí. Když je vše připraveno, tak mám trochu času pro sebe a nechávám si u jednoho pouličního lékaře ošetřit zranění. Slibuji mu, že přijdu druhý den a přinesu peníze za ošetření.

Po návratu do skladiště mají všichni o Lema strach, ale nejsou schopní zvednout ty své zadky a jít se podívat, jestli se mu něco nestalo. Vasila za zavřenými dveřmi pokouší osud a z jejího pokoje se line pach čerstvé krve. Ale ta čarodějnice mne nezajímá. Každý jsme si vybrali svoji cestu a rozhodnutí bylo učiněno dříve, než jsme po ní vykročili. Není rozdíl mezi životem a smrtí.

Druhý den ráno už mne nebolí hlava a když se probouzím, tak se všichni připravují jako do bitvy. Jdeme zkontrolovat, jestli je Lem v pořádku. Při vyslovení jeho jména cítím na jazyku kovovou pachuť.

Vedu je kanály a ocitáme se v části, kterou moc neznám, když tu náhle kapitánovi pod nohama pukne podlaha a přímo před našima očima se propadá kamsi dolů. Nikita skáče za ním. Já mám z toho místa podivný pocit a dolů se mi nechce ani za nic. Najednou mi na oslizlé podlaze podjely nohy a sjel jsem dlouhou nakloněnou šachtou plnou slizu dolů. Ocitl jsem se v zatuchlé místnosti, kde právě kapitán s Nikitou zničili oživené lidské tělo. Ozvalo se mlaskutí a z ústí kluzké šachty se vynořil i Jean.

Podíval jsem se na mrvou zombii a náhle mi hlavou projela ostrá bolest a na okamžik jsem se ocitl v místnosti osvětlené bodavým bílým světlem. Podlaha je kluzká krví a v hlavě mi zní ohlušující automatická palba. Zmrzačené lidské tělo se prodírá deštěm kulek a jeho obličej je naprosto bez výrazu. Vidím ostrý spár, který se mi boří do hrudi a hladce proniká kevlarou zbrojí. Zatmívá se mi před očima a pozvolna ke mně proniká tichý hovor. Ostatní se radí, kudy dál, neboť se zdá, že tou kluzkou šachtou, která nás vyplivla tady dole, se zpět nedostaneme.

Bloudíme v chodbách, já se snažím držet směr a na hrudi cítím stále pálivou bolest. Na zdi nacházíme svítící nápis v orčtině. Nikita ho poslala té babě Vasile a prý to znamená "ŽLUKNI!". Jestli ten nápis mluví o vzduchu tady dole, tak je vážně výstižný.

Právě jsme procházeli kolem staréhu sudu a tu se vše kolem zpomalilo, ozvalo se hluboké zadrnčení přetržené struny, Norton udělal několik pomalých kroků dopředu, sud praskl a legračně pomalu z něj vytékala nějaká teplá zelená tekutina. Ucítil jsem ve všech končetinách mírné zabrnění a uskočil dozadu. Pak brnění polevilo a kapitán se mihl dopředu a otočil se, jestli jsme v pořádku. Tekutina bublala a teplota v jejím středu pozvolna stoupala. Přeskočil jsem kaluž a za mnou po podivné křivce proskočila i Nikita. Ozval se výstřel a bublání přestalo.

Bloudili jsme dál a kapitána napadly polorozpadlé pařáty, které se po něm sápaly přímo ze stěny. Ostatní si s nimi celkem snadno poradili a nezaskočily nás ani mrtvoly zvířat ani další zombie. Nakonec jsme našli cestu nahoru a došli až k trubkám, kde jsme s Nortonem den předtím nechali Lema.

Lem ležel u stěny s prostřelenou hlavou. Leknutím mi vypadla baterka z rukou. Prohledal jsem podlahu a našel slizem obalený náboj. Norton tvrdí, že je z nějaké pušky. Když držím náboj v ruce a soustředím se, cítím zpětný ráz výstřelu a vidím černou zbraň s dřevěnou pažbou a mozek vystřikující na rezavé trubky nad námi. Cesty, po kterých se ubíráme, se ztrácí v mlhách a jen Pán ví, kde a kdy se propletou a kam vedou. Kdyby Lem ukázal více pokory, snad by mu Pán pomohl.

Ostatní se necítí moc dobře, a tak jdeme zpět do skladiště. Chystám se odnést peníze tomu lékaři, co mi včera ovázal hlavu. Náhle mne vyruší Pán. Musím dokončit, co bylo započato. Kruh se uzavírá a z lovců samých se stává kořist. Napsal jsem zprávu pro ostatní. Odpoledne ji schovám na nějaké bezpečné místo. Už jsem chtěl jít, když se kapitán nabídl, že půjde se mnou. To se bude hodit, neboť navečer, až se budu vracet, už ulice nebývají bezpečné.

A abych nezapomněl, dnes je velmi zvláštní den, protože ... ale Norton už je připravený, takže zápis dokončím, až se vrátíme.

Vrátila jsem se z univerzity a v kapse mne hřál čerstvě nabytý diplom z robotiky. Studium bylo sice tak trochu hektické, protože jsem strávila spoustu času na klinice, kde mi stabilizovali řídící čipy, které byly zodpovědné za propojení mého kyberwaru s CNS, a rozšířili některé funkce, ale nakonec jsem to všechno zvládla bez problémů. Sama bych to asi nedokázala, ale stačilo se na dvacet minut denně připojit k BOXXu a bylo po starostech. V porovnání s tímto zázrakem techniky jsou všechny chytré drogy z počátků jednadvacátého století jen dětské hračky.

Takže jsem se zimní Noskvou blížila ke skladišti a v patách mi cupital Spidermon - jeden z řady botů, které jsem navrhla a propočítala v univerzitním labu. Ulice byly zasněžené a v dohledu ani jeden fialový plášť, prostě idylka. Trošku mne překvapilo asi jedenáct "nenápadně" umístěných bezpečnostních kamer kolem vchodu do skladiště, nicméně jsem bezelstně vzala za kliku v očekávání blízkého setkání s ostatními.

Nevím, co se dělo poté, ale když jsem se probrala, tak kolem mne stáli Ray, Jean, Nikita, Vasila, Sergej a profesor a Nikita se omlouvala a stále opakovala cosi o selhání bezpečnostního systému. Profesor mi píchl triádu, takže jsem se hned cítila lépe a po chvíli jsem dokonce přestala vidět i tu spoustu hvězdiček, které už hodnou chvíli kroužily pod stropem a tančily všude kolem.

Skladiště se změnilo k nepoznání - všude jsou krabice a noviny zakrývající nášlapné pasti, Ray má v pokoji ohromné akvárium, v mé posteli se prohánějí blechy a ve vzduchu se vznáší slabý pach splašků. Zatímco se můj mechanický arachnid promenádoval po posteli a chytal blechy, tak mne ostatní seznámili s tím, co se dělo během posledních několika týdnů.

Poté Ray navrhl, že bychom se mohli podívat k obchodnímu domu, kde jeho a Bela pronásledovali muži z Agentury. Doufal, že bychom mohli najít Bela nebo že zahlédneme některého z těch pronásledovatelů. U obchodního domu jsme nenašli vůbec nikoho, protože už se setmělo a stále platí zákaz nočního vycházení. Plížili jsme se ulicemi ke skladišti, ale přesto jsme neunikli pozornosti jedné hlídky. Ray s Jeanem a Nikitou doslova zmasakrovali ty čtyři nešťastné druidy a jejich ještě teplá těla nacpali do popelnice. Hluk výstřelů z Jeanovy pistole přilákal další hlídku, ale těm jsme se naštěstí schovali do průjezdu a oblak slzného plynu vychrlený mým Spidermonem je odradil od dalšího prohledávání. Zbytek cesty už proběhl dobře a za chvíli jsme dorazili domů. Moc dobře jsem tu noc nespala, protože se mi zdálo, jak Jean cpe desítky krvavých, sténajících těl do popelnice a Nikita za nimi dovnitř hází útočné granáty a zavírá víko.

Druhý den ráno Vasila něco provedla s Rayovými hodinkami, takže teď ručičky ukazují stále směrem k Belovi. (Vcelku pozoruhodný výkon uvážíme-li, že Ray vlastnil DIGITÁLNÍ hodiny s vestavěným telefonem.) Všichni chtějí Bela najít, i když podle těch blech všude ve skladišti a odéru, co po něm zůstal, by člověk hádal pravý opak ... a to ani nemluvím o tom, že mi za několik týdnů vypotřeboval roční zásobu mého oblíbeného mýdla jemně ovoněného parfémem Стока число пять.

Vydali jsme se do parku, kde měl prý kdysi Bel sraz s kapitánem a protáhli jsme se dosti špinavým průlezem do kanálů. Ray nás vedl podle svých hodinek, ale brzy jsme se v tom bludišti beznadějně ztratili. Náhle jsme ve vysílačkách uslyšeli hluboký hlas, který říkal, abychom po Belovi nepátrali a šli dále svou vlastní cestou. Já z toho moc moudrá nejsem, ale ostatní tomu nejspíš rozumněli, a tak jsme dobloudili k nejbližšímu průlezu, vylezli na ulici a vraceli se zpět do skladiště.

Nikita zůstala doma a určitě zas vidfonovala Hamayovi a já jsem se spolu s Rayem a Jeanem šla projít po Noskvě. Brzy jsem toho ale začala litovat, neboť ti dva se neustále rozhlíželi kolem a tvrdili skoro o každém, koho jsme potkali, že už ho někde viděli. Nakonec už z toho byl Ray tak zničený, že skočil na jedno černé auto, které projíždělo kolem, ale ukázalo, že v něm jede jen nějaká stará paní. To už bylo na ně očividně příliš, a tak jsme si sedli na chodník a odpočívali. Ti dva paranoici zády k sobě ostražitě sledovali okolí a já jsem přemýšlela, co všechno se asi muselo za těch několik týdnů stát, když je dokonce i kapitán napjatý jako stlačená pružina.

Z myšlenek mne vytrhl hlas zesílený gigafonem: "Vzdejte se a nic se vám nestane! Chceme si s vámi jen promluvit ..." Kolem nás stála většina lidí, které jsme poslední dny potkávali a všichni svírali v rukách nepříjemně vypadající zbraně. Náměstí se rychle vyprázdnilo, a tak jsme tam zůstali jen my a oni. Kapitán očividně přemýšlel, jestli se má vzdát nebo bojovat, a Psycho si vyzývavě pohazoval s útočným granátem. Já jsem si v očekávání problémů lehla na zem s rukama za hlavou a přepnula jsem se na Spidermonovy senzory. Náhle začal Jean něco mumlat a upřeně sledoval muže s gigafonem. Odněkud ze střechy třeskla rána, Jean spadl na zem a já jsem chvíli viděla červeně, než si Spidermon očistil senzovizory od krve ... Jeanovy krve. Cítila jsem, jak mi po krku stékají horké kapky, spojují se ve stružky a kanou na studený beton.

Byli jsme obklíčeni mnohonásobnou přesilou na opuštěném náměstí. Jean umíral s průstřelem břicha na studené dlažbě a situace se zdála naprosto bezvýchodná. Vůdce nepřátel slíbil, že zavolá Jeanovi DocWagona, pokud odevzdáme zbraně a přijmeme jejich přátelské pozvání. Ray dlouho nepřemýšlel a rozhodl, že se vzdáme. Ani ne do minuty Jeana nakládali do sanitky a my jsme nastupovali do černé opancéřované dodávky. Cestu jsme bohužel sledovat nemohli, protože dodávka neměla v zadní části okna.

Po příjezdu nás zavřeli do luxusně vybavené místnosti, takže jsme začali věřit, že šlo spíše o nedorozumění a věci se brzy vyjasní. Zanedlouho se odsunula část jedné stěny a odhalila velký trideopanel, který se vzápětí projasnil, a my jsme měli možnost promluvit si s naším hostitelem. Představil se nám jako Leonid Kyselina a velmi žoviálně nám oznámil, že chce odměnu za dopadení Johnsonovových vrahů a je mu úplně jedno, jestli jsme ho zabili nebo ne. Měl záznamy, že jsme byli jedni z posledních, kteří Johnsonova navštívili. Snažili jsme se mu vysvětlit, že s tím nemáme nic společného, ale jeho to očividně nezajímalo. S úsměvem prohlásil, že až s námi skončí, tak se přiznáme k čemukoliv, popřál nám pěkný den a panel pohasl. Dnes opravdu *nemáme* šťastný den. A také jsme neměli pít kávu z toho automatu vedle pohovky ...

Probrala jsem se přivázaná na nějakém zubařském nebo gynekologickém křesle a první, co jsem zahlédla, byl upocený tlusťoch, který se nade mnou skláněl a vodnatýma prasečíma očkama jezdil po mém těle sem a tam. Měl očividně velkou radost, že si s někým může popovídat, a tak mu pusa jen jela. Říkají mu Dento, protože dříve býval zubařem. - Čím déle mluvil, tím jsem byla vystrašenější. Pomalu jsem začínala chápat, že je mu v podstatě jedno, jestli se přiznám k Johnsonovově vraždě. Přiznání ze mne dostane pro pana Leonida a potom si se mnou za odměnu může dělat, co chce ...

Potom Dento ze svého kufříku vytáhl ohromnou vrtačku a blížil se s ní k mým zubům. Měla jsem děsný strach a bezmocně jsem sledovala ten strašný přístroj, jak se pomalu přibližuje. Náhle bzučení vrtačky utichlo a výraz v Dentově tučném obličeji během okamžiku přešel od extatického očekávání v rozmrzelé zklamání. Tlusťoch se chvíli marně snažil tu hroznou vrtačku zprovoznit a já jsem v duchu děkovala Legbovi. Ale to, co přišlo poté, bylo snad ještě horší. Dento sáhl do svého kufříku a v rukou se mu objevila příruční kotoučová monopila a přenosná plazmová svářečka. Omlouval se mi, že vrtačku vynecháme a začneme rovnou s odřezáváním prstů. Nééééééééééééééé!!!

Snažila jsem se soustředit na ty dva přístroje a přenést k Legbovi myšlenku, aby s nimi udělal totéž, co s vrtačkou. - Hořák pohasl a utichlo i jemné bzučení monokarbidového kotouče. Dento prohlížel monopilu, v tu chvíli se kotouč znovu roztočil a hladce mu odřízl prsty. Šokovaný tlusťoch zazmatkoval, vyhodil oba přístroje do vzduchu a zíral na pahýly prstů a stříkající krev. Zapnutá monopila dosáhla vrcholu své dráhy, na chvilku se zastavila a padala dolů k zemi. Blyštivý kotouč se po cestě zakousl do Dentovy lebky. Během okamžiku stěny, strop i podlahu pokryla jemná vrstva toho, co dříve bývalo hlavou. Jindy by se mi asi chtělo zvracet, ale teď jsem cítila jen podivnou prázdnotu.

Pak mne napadlo, že za chvíli sem dorazí někdo další, aby dodělal, co Dento nezvládl, a určitě bude lépe připravený. Stále jsem byla pevně připoutaná ke křeslu, a tak jsem jen těkala očima po místnosti a hledala něco, co by mi mohlo pomoci ... Uklízecí robot! V rohu místnosti tiše stál malý robot. Snažila jsem se zoufale napojit na jeho obvody. Už jsem to skoro vzdávala, když tu se robot aktivoval a na sítnici se mi objevil seznam jeho systémových podprogramů.

Teleskopická paže povolila kovová pouta a já jsem se mohla pomalu posadit. Bylo mi úplně hrozně. V hlavě mi hučelo, před očima se mi dělaly mžitky a cítila jsem se velmi slabá. V lékárničce na stěně jsem našla nějaké léky, a tak jsem si hned píchla triádu a přilepila si na předloktí stimulační derm. Podlaha se přestala houpat a já jsem se rozhodla co nejrychleji zmizet. Jediné oblečení v místnosti byl Dentův plášť nasáklý krví, ale pokud jsem nechtěla jít nahá, tak mi nezbývalo než si ho obléci. V rukách jsem držela monopilu a plazmovou svářečku a za mnou cupital uklízecí robot.

Chodba byla studeně bílá osvětlená blikajícími zářivkami a tu a tam bylo po stranách vidět kovové dveře. Zaslechla jsem za sebou klapnutí dveří, otočila se a spatřila vysokou postavu celou od krve. Ray! Opíral se o stěnu, aby udržel rovnováhu, a já jsem si nebyla moc jistá, jestli je ta krev jeho nebo cizí. Dříve, než jsem se ho stačila zeptat, vběhla do chodby Nikita. Z ku-bha-sahu kapala na zem krev a její rozdrásaná bojová kombinéza taktak držela pohromadě. Vcelku vyděšeně jsem na ně koukala a snažila jsem se myslet na to, že vše je v pořádku a že ty dvě zakrvácené postavy jsou mí přátelé. Z jejich pohledů bylo zřejmé, že ani já na ně nepůsobím zcela uklidňujícím dojmem.

Zpoza rohu se ozvalo vrzání a do našeho zorného pole pomalu vjížděl vozík a na něm jsem ke spatřila mrtvého Jeana. V kolenou měl nohy čistě odříznuté a tu jsem si všimla, že nohy se vezou také - zabalené v ledové tříšti ve spodní části vozíku. Tělo před sebou tlačila žena v uniformě ošetřovatelky. Při chůzi se podivně kymácela a její obličej byl naprosto bez výrazu. Měla jsem takový dojem, že už jsem ji někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo. Náhle se jí tvář zkroutila do úděsného šklebu, z pootevřených úst ukápla slina a nezřetelným huhlavým hlasem pronesla: "To jfem já, Ván." Po tom všem, co se dnes stalo, mi to přišlo naprosto normální.

Nikita nám říklala, že venku se bojuje a že cesta, kterou sem přišla, je zatarasená po výbuchu nálože, takže neví, jak se odsud dostat. Pustili jsme se tedy opatrně hlavní chodbou. Uklízecí robot jel pár kroků před námi a já jsem se snažila přes jeho zastaralé senzory odhalit případné nebezpečí. Dlouhá chodba nás zavedla až k výtahu. Zpoza dveří napravo jsme zaslechli hlasy. Dveře se otevřely a dovnitř vcházel muž se samopalem. Ray prudce přibouchl a snažil se z přivřené ruky vykroutit zbraň. Mně se z toho všeho točila hlava, a tak jsem se opřela o zeď a přivolala výtah. Mezitím na zemi leželo pár mrtvých příslušníků ochranky a my jsme si vzali jejich výstroj. Ozvalo se cinknutí a dveře výtahu se otevřely.

Nikita nám řekla, že najala asi dvacet žoldáků, takže na nádvoří a v přízemí kolem hlavního vchodu se bojuje a ve vzduchu je více olova, než by většina lidí považovala za dobré pro své zdraví. V rychlosti jsme se rozhodli, že pojedeme do prvního patra a pokusíme se najít východ v jiné části budovy. Ve výtahu jsem stála vedle Psycha a té ošetřovatelky a zběžně jsem mu prohlédla nohy a zranění od té ostřelovačské pušky. Všechny rány měl dobře ošetřené, takže jeho fyziký stav mi moc problémy nedělal. O to víc jsem se v duchu děsila, nakolik ho ten výslech poznamenal psychicky. To, že mluví z té ošetřovatelky, mi také nepřišlo jako dobré znamení. Na druhou stranu však musím říci, že v jeho případě jsem si duševním zdravím stejně nikdy nebyla jistá.

V prvním patře se rozléhal hluk střelby a výbuchů z venku. Z okna jsme viděli ohromné kamenné monstrum, kolem kterého poskakovalo nemenší kuře, obratně se vyhýbalo jeho úderům a klovalo do něj zobákem. Prošli jsme několik kanceláří a zaslechli dunivé výstřely za vedlejší zdí. Muž v černém roláku schovaný za převrženým kovovým regálem střílel z těžké brokovnice po někom na druhém konci místnosti. Asi nemusím psát, že kdokoliv v černém roláku to u nás má rozlité už dopředu. Muž byl ohlušený vlastními dunivými výstřely, a tak poznal, že tam jsme, až podle toho, že umřel. Za troskami skříně se schovával Sergej s raketometem. Ve vlasech měl omítku a vypadal, že bude co nejdříve potřebovat lékaře. Přišli jsme na poslední chvíli. Sergej se opřel o stěnu, vytáhl lékárničku a tvrdil, že si s ním nemusíme dělat hlavu. Podal Rayovi raketomet a řekl, že nás dohoní, až si ošetří zranění. A také nás varoval před nějakým bojovým mágem, který už smetl hodně našich najatých samurajů.

Mně se už opět rozhoupala podlaha pod nohama a podle pocitu nevolnosti jsem poznala, že stimulační derm přestává účinkovat. S Rayem jsme se znovu podívali z okna a nádvoří a v duchu jsme si přáli, aby přestaly fungovat všechny zbraně. Střelba utichla. Ray se postavil do okna a chtěl odpálit raketu na kamenného golema, o kterém nám Nikita prozradila, že patří k nepřátelům. S překvapením jsme shledali, že nefunguje ani náš raketomet. Tak jsme si s Rayem přáli, aby zbraně opět střílely. - Nevím, jakou munici do toho zatraceného raketometu Sergej používá, ale nejspíše to musela být nějaká vojenská útočná střela, protože nás výbuch oba odhodil od okna a celá budova se otřásla. Opatrně jsme vyhlédli z okna a nádvoří bylo prázdné. Po golemovi i megakuřeti ani stopy. Náhle se z hromady trosek vysunula mohutná kamenná ruka a nám bylo jasné, že golema se jen tak nezbavíme. Nikita na nás zavolala, že se sejdeme dole, a s ku-bha-sahem v ruce vyskočila z okna a vrhla se na golema.

Pustili jsme se tedy chodbou dál. První šel Ray, za ním jsem kráčela já a zezadu se ozývalo vrzání koleček, jak nás následoval i Psycho. Točila se mi hlava, tak jsem ani moc nepřemýšlela a prostě jen sledovala Rayova široká záda. Uklízecího robota jsem přepnula na auto, takže šel s námi a stále se mi pletl pod nohy. Tu se před námi rozletěly dveře a my jsme stáli tváří v tvář ženě ve splývavé róbě. Neviděli jsme ji zcela zřetelně, neboť se zdálo, jako by se kolem ní vlnil vzduch. Usmála se na nás a z napřažené ruky jí vyletěla ohnivá koule. Ray uskočil stranou, ale já jsem se nebyla schopná pohnout, protože se vše kolem mne točilo. Alespoň jsem pevně zavřela oči, abych neviděla, jak mne ty plameny trefí.

Nic se nedělo, tak jsem je opět otevřela. Nalevo od mne hořel stůl a vedle stál doutnající Ray a střílel. Po každém výstřelu zvlněný vzduch před tou čarodějnicí zajiskřil a kulka dopadla s cinknutím na podlahu k jejím nohám. Naše protivnice opět pozvedla ruce, a tak jsem napůl skočila, napůl spadla do postraního výklenku a přikrčila se ke zdi. Plameny opět olízly místnost. Nahmátla jsem v bezpečnostní vestě pistoli a poslala uklízecího robota pro tlakový hasící přístroj. Pokud bych trefila hasící přístroj poblíž té ženy, tak by jí žádný štít proti kulkám nepomohl. Ray však po ní zatím skočil a strhl ji na zem, kde se začali prát. Za obvyklých okolností by někdo s posílenými kyberpažemi neměl mít problém jedinou ranou srazit svého protivníka k zemi, ale přetrpěná bolest i množství utržených zranění Raye velmi vyčerpalo. Navíc se zdálo, že mu část kyberwaru vypověděla službu. Bála jsem se vystřelit, abych ho omylem netrefila, a tak jsem jen čekala, jak to dopadne ... Dopadlo to dobře, neboť do místnosti skočil Sergej a poslal čarodějnici do pekla.