Oui, mes amis, c'est facile ... Měli jste někdy pocit, že to, co děláte a co se děje kolem vás, s vámi vůbec nesouvisí a vy jste jen unášeni proudem okolních událostí? No, tak přesně to se mi včera přihodilo. Vlastně mám takový dojem, že se to děje od okamžiku, kdy jsem se probudil v Kalinině.

Po té útrapné cestě do Moskvy, kdy se má poraněná žebra odmítala srovnat do běžného pořadí, jsme měli jednu klidnou noc, abychom se vyspali. Hned ráno se ve dveřích objevil Mr. Vren, že si přišel pro Aiku. Kapitán dlouhosáhle dohadoval podmínky a záruky, že se nám ani jí nic nestane. Ta půlhodina vyjednávání, mi připomínala vyprávění mého dědy o handlování na koňských trzích.

Příliš jsem ten den nesledoval čas, takže ani nevím, kdy se ve vysílačkách ozval hlas profesora. Nemusím vám asi říkat, že to byl šok. Ukázalo se, že profesora, Vasilu a Sergeje přivezl do Nové Moskvy Mikal, neboť Gorkovna byla za záhadných okolností zničena. Když jsem je uviděl, vypadali jako náklad, se kterým přicestovali do Moskvy - přezrálé, zčernalé a pomačkané banány. I když Sergej připomínal spíše banánový koktejl s vodkou a krabičkou Rohypnolu. Poté se kapitán s Nikitou, která na tom zdravotně nebyla o moc lépe než já, vydali zbavit toho starého náklaďáku. Nevím přesně, co se jim stalo, to by vám museli vyprávět oni, ale neměl jsem právě dobrý pocit, když se večer vrátili na dvou pochybně vypadajících motorkách.

Ráno mne ze spánku probudil kapitánům mocný hlas. Volal prý ten postřelený děda z minulého předvečera, že mu ti šlusáci kvůli nám dělají do vnuka. Nikitě se podařilo úspěšně bojkotovat rychlý zásah, tak jsme vyrazili s kapitánem sami.

Kapitán použil při přepadu standardní postup - hodil dovnitř nervový granát. Oooops, neměli jsme masky. A tak jsme čekali, a čekali, a čekali ... Nakonec jsme tam proběhli se zadrženým dechem, ale oči mě stejně pálily jak čert (ještě, že nejsou moje). Uvnitř byl jeden chudák a druhý chudák. Ten první patřil k těm šlusákům ... kapitán mu "něžně" položil hlavu na zem. Druhý chudák patřil k nám. Jeho chodidla a ruce připomínala připálené pečené maso. Opodál stojící fritovací hrnec nás nenechal na pochybách, co se tu stalo. Přivolaný doktor prohlásil, že musí do nemocnice (jako bychom to nevěděli sami).

Metodou cukru a biče se mi podařilo ze šlusáka patřícího k Ivanovovi dostat, že staříkova vnuka odvezli do drtičky na rohu Stalinova náměstí. Připojil jsem tázer na uši šlusákovi, aby neutekl, a předal ho doktorovi. Než jsem se stačil otočil, ozvalo se současně zapraskání elektřiny a heknutí. Ve vzduchu byla náhle cítit spálenina. To víte, 150 tisíc voltů udělá svoje. Nezmohl jsem se na nic jiného, než konstatovat: "To bylo, jen kdyby chtěl utéct." Doktor mi odpověděl: "Ale já myslel ..." V očích jsem mu však četl obrovskou radost a uspokojení, téměř bych řekl, že jsem tam zahlédl niterné ukojení. V duchu jsem se otřásl, kam ten svět spěje.

S pětašedesátiletou šamankou Vasilou jsme na choperu Garlej-Ivanov (taková prapodivná ruská verze Harley-Davidson) dorazili k drtičce. S Vasilinou a mou pomocí se kapitánovi a Nikitě podařilo zneškodnit Ivanovovy stráže. Jelikož můj bojový výcvik obnáší pouze základy, byla pro mne následná akce jen sled obrazů. Vím, že Nikita i kapitán se pohybují rychle, ale představte si takovouto situaci: *0* Vtrhli jsme do budovy skladu. *1* Kapitán padá ventilační šachtou, ta se pod ním trhá a on padá na zem, přesně za záda jednoho strážce v malé kancelářské místnůstce. Nikita pálí dávkou po jednom ze strážců staříkova vnuka. Těsně ho míjí a ještě těsněji míjí také staříkova vnuka. Já zraňuji do hlavy, jednoho ze strážců. *2* Nikita se vrhá do skrytu, přitom pálí jednotlivými ranami po těch dvou. Jeden ze strážců střílí po Nikitě a prostřelil jí nohu. *3* Kapitán prostřelil břicho strážce. Tlak ho vyhodil z okna o tři metry níže ven. Přešel ke dveřím a otevřel je. Já se v podřepu přidávám k Nikitině střelbě. *4* Strážci opět střílí. Kapitán z ochozu prostřelil hlavy oběma strážcům. *5* A bylo to.

Vrátili jsme se do baru a stáhli rolety. Nikita nám však během pár minut hlásila, že je bar obklíčen. Museli jsme se s kapitánem skrýt za lednicí a stařík nás pustil do skladu, do nějž vedl vchod právě z místnosti skryté za lednicí. Ze skladu nás vyvezli mimo blok. S kapitánem jsme se připojili k Nikitě a Sergejovi.

A tak staříkův bar obsadila Agentura. Poté, co jsme dost "barvitým" způsobem zneškodnili hlídky na ulici, kapitán užil stejné taktiky jako dříve, tentokrát však do baru letěl párek žiletkových granátů doprovázený jedním nervákem. Bar tak, jak byl dříve, už není. Přesněji řečeno, místnost stojí, ale žiletkové granáty se podepsaly nejen na tělech agentů, ale také na vybavení místnosti. Oddělit těla od dřevěného uhlí bylo nemožné. V zadních místnostech se skrývali ještě dva. Už se neskrývají ...

Tak uběhl poměrně klidný týden. Tedy klidný, stalo se toho hodně, ale nepadl snad ani jeden vystřel, což se od té doby, co jsme "vzhůru" snad ještě nestalo. Ta nejlepší zpráva asi je, že profesor už se k nám za pár dní připojí a budu se mu moci koukat do očí, aniž bych klečel. Zařídili jsme mu nové nohy. Konečně. A Li nějakou modernější dírku do hlavy, aby se mohla připojovat do Mejtrixu. Taky jsme Sergejovi sehnali ty drogy, bez kterých nemůže normálně žít a Nikita si koupila spoustu nových věcí ... ženská ... Jak říkám, klidný týden.

Jean mě učil nějaké své triky při vyjednávání, ale mě se moc nelíbí, mám svoje ověřené postupy. Které se mimochodem osvědčily, když se nás jeden mladík snažil vydírat s fotkami, které nafotil během té akce, co jsme měli s Agenturou v Senior's baru. Mladík byl nakonec rád, že pro nás může pracovat a my byli rádi, že se fotky, kde Nikita trhá černosvetráka na kousíčky, nedostaly na policii.

Podařilo se nám zjistit Lemovu adresu a v rámci mého vyjednávacího výcviku jsme se rozhodli, že se z něj pokusíme dostat alespoň nějaké peníze, které jsme nedostali za Yamakoko akci. Od pana Johnsonova jsme odcházeli se sto tisíci a podepsaným papírem, který nás definitivně zbavil spolupráce s jeho organizací. Takže teď už zbývá jen vyřešit tu malou záhadu s Damballahem pro Vrena a budeme mít třeba na chvíli klid. Tedy pokud se neobjeví nějaký lovec odměn a nebude nás (jako jedny z nejhledanějších "zloduchů" v Nové Moskvě) obtěžovat. Tak vzhůru do Kaputy za záhadným vzkazem od loa komunikace.

Když máte tolik peněz, jako mám teď já, tak se prostě někdy necháte unést ... S Rayem jsme koupili nové autíčko. Sice si nepamatuju, jak se mu říká, ale připomíná náklaďák křížený s džípem. Má snad všechno, co má auto mít, veškeré ty elektrocosi a dokonce i úložní prostor s velikostí tak pro tři rakve (Li žádnou nepotřebuje, vejde se kdyžtak k Jeanovi). Sice jsme nakoupili jídlo pro šest lidí na čtrnáct dní a nakonec jsme jeli jen tři (já, Ray, Jean), ale tatrgelový pilulky se snad nekazej. Dostali jsme od Vrena propustku a falešný papíry k autu, takže vzhůru do Kaputy!

Na hranicích zón to sice chvílema vypadalo na komplikace, protože fasáda zeměměřičů k našemu autu s vojenským maskováním a kapitánovýma kyberrukama moc neseděla, ale nakonec nás pustili i s mojí motorkou bez papírů.

Vesnice Kaputa by mohla být docela roztomilá zapadlá ruská víska, kdyby nebylo bytelného plotu bez branky, odstrašující cedule s černou lebkou a v neposlední řadě dvou nepřátelsky naladěných tančíků ruské armády.

Vrenovy instrukce byly velmi zmatené, prostě jsme to tam měli prozkoumat či co. Dostat se do vesnice nebyl až takový problém, ale problém nastal, když jsme byli vevnitř. Zdánlivě vylidněná vesnice náhle ožila mrtvolným zápachem a jejími původci. Zřejmě to bylo cosi jako zachovalé zombie, ale těžko říci. Ray bez zaváhání jejich řady skropil svým AK-97 a ani se u toho nezapotil. Já s Jeanem - pokud mohu mluvit i za něj - bojovala o život s panickou hrůzou. Nikdy jsem nic tak odporného neviděla ... Když jsem jim pak odsekávala hlavy (cosi mi říkalo, že kulka oživlou mrtvolu nemusí zastavit na dlouho), napočítala jsem jich dvanáct - bravo kapitáne, osm z nich je na tvém kontě.

Pomocí nějakého talismanu (kam zmizel normální svět?! všude samá nepochopitelná technika a magie) se s námi spojila Vasila a informovala nás o jakémsi šamanovi, který má v téhle vesnici sídlo a jmenuje se Bokor. Pochopila jsem to tak, že pokud na něj narazíme, pak máme hodně rychle utíkat.

Nenarazili jsme sice na Bokora, ale v kaputském kostelíku jsme potkali velmi nepřátelsky naladěnou zombii od níž se kulky odrážely a katana sklouzávala. Při marném boji v kostelní lodi mezi lavicema se mi náhle do boku tiše zakousla kulka. "Sakra! Zombie-sniper?!" Raději jsme zvolili strategický ústup do podzemních katakomb a přemýšleli o novém nepříteli. Žádná z těch zombií se nám nezdála natolik inteligentní, aby si zavázala tkaničku u boty, natož aby se strategicky schovala na nějaké střeše a vychytrale se nás jala ostřelovat, a tak jsme dospěli k názoru, že do Kaputy jsme dnes večer nezavítali jenom my.

Díky informacím od Vasily se nám nakonec pomocí vůdů rituálu podařilo velkou astrální zombii zneškodnit a při té příležitosti jsme narazili i na Bokora. Bokor byl docela sympatický chlapík, tiše si ležel na zemi hlavou dolů a ani se nehýbal - jeho mrtvola naštěstí neožila. Měl ve své kobce pár zajímavých věcí. Nějaké magické pytlíky, biče, tyč, džbánky a truhličky ... a taky tam měl NNZNS (= naprosto nejlepší zbraň na světě) ... mačetu KU-BHA-SAH. Nic dokonalejšího jsem nikdy nedržela v ruce.

Když jsme se konečně vypořádali se všemi těmi mrtvými i nemrtvými, nastal čas zjistit něco o našem novém příteli schovaném na jedné ze střech Kaputy. Brzy jsme zjistili, že to zas tak jednoduché nebude. Byl rychlejší než my, přesnější než my, lépe vybavený než my a po krátkém seznámení i zdravější než my. Škoda, že Li zůstala doma a vrtala se v těch svých počítačích, protože její lékařské prstíčky by nám (mně) hodně pomohly. Dostat během hodiny víc jak deset kulek, ač je částečně zastavila vesta, není pro nikoho zdravé, a tak nám, i přes veškerou snahu celého teamu, bohužel ten parchant utekl živý a zřejmě i nezraněný na svém vznášedle.

I náš team opustil prostor Kaputy, ale když jsme se dostali k autu, zjistila jsem, že vznášedlo je zatraceně pomalá věc. Kapitánovi se pronásledování moc nezamlouvalo, tak jsem nasedla na motorku a vydala se za tím hajzlíkem sama. Chyba!! Představte si, jak uprostřed noci jedete na motorce (100km/h), přibližně 300 metrů od vás je váš cíl. Z toho cíle kdosi vystřelí a vy najednou zjistíte, že letíte vzduchem a po dopadu vám obličej začne zahlazovat štěrk na silnici. K tomu všemu z těch 300 metrů k vám letí další série výstřelů a trefí se do vás.

Naštěstí během pár chvil mě dojel Ray a naložil do auta. Mé skvělé enduro předchozí epizodu nezvládlo - to si u mně hošan ve vznášedle udělal další vroubek. Zřejmě i Ray už měl toho parchanta dost, a tak povolal ku pomoci svůj kanón na střeše auta. Vznášedlo při výbuchu vytvořilo menší jaderný hřib. Naneštěstí nevíme, jestli z něj jeho řidič před výbuchem nestačil utéct ...

A tak se vracíme do Nové Moskvy. Zranění, vyčerpaní, otřesení a s jistými pochybami o své budoucnosti. Ray a Jean se shodují na tom, že jsme příliš horké zboží, a tak by prý bylo nejlepší se na půl roku rozejít a poschovávat po světě. Já si ale myslím, že tu máme příliš mnoho nedořešených věcí a nechci se někde půl roku schovávat po kanálech, aby mi pak někdo ustřelil hlavu až ji vystrčím ven.

Čtvrtek, 18. prosince 2053. Matrix je vážně něco neuvěřitelného. Poslední dny se odpojuji, jen když mi naše hospodyně přinese jídlo. Přidala jsem se ke komunitě hráčů, kteří hrají MegaDOOM. Ještě jsem ani jednou nevyhrála, ale až budu mít rychlejší deck, tak jim ukážu. Také jsem našla na jedné BBSce informaci o odměně, kterou vypsal Neurotech na naše hlavy. Výší odměny se řadíme mezi nejnebezpečnější zločince. Naštěstí je náš popis poměrně nepřesný.

Konečně se zbytek týmu vrací z Kaputy. Nevypadají moc dobře. Raye jsem se snažila trochu ošetřit, ale jeho zranění jsou už starší, takže jsem mu moc nepomohla. Nikitu jsme rovnou ovázali obvazy od hlavy až k patě a zastlali.

Poprvé po několika dnech jsem viděla Vasilu. Je velmi bledá a leží v posteli. Chvíli s Rayem mluvila o tom, co se dělo v Kaputě, a pak tvrdila, že se s nimi určitě nemohla na takovou dálku spojit a že jim říkala něco jiného, než co všichni slyšeli. (Takže to byl určitě Damballah. Ještě, že ho máme. Díky tomu se vysvětlí každý problém.) Navíc prý s nimi Vasila komunikovala pomocí nějakého amuletu a magie - ach jo.

Najednou ve vysílačce slyšíme Sergeje. Volá nás o pomoc z ordinace doktora Morona. Prý se k němu dobývají policisté. Sergej nám není schopný vysvětlit, co se děje, ale podle zvuků z vysílačky je tam pěkná mela. Rychle zjišťuji v Matrixu adresu ordinace a nejbližší policejní stanice. Je to jen kousek od nás na Stalinově náměstí. Ray mne posadil na motorku za sebe, Jean vyskočil na druhou a už jsme se proplétali dopravou až k místu, kudy bude projíždět policejní vůz se Sergejem. Po cestě Ray a Jean plánovali, jak Sergeje osvobodí, a mně z toho vstávaly vlasy hrůzou. Jejich návrhy zahrnovaly spoustu nepěkných věcí, které bych se zdráhala někomu provést, natož pak policistům. Nakonec kapitán vymyslel, že mne shodí vprostřed silnice za hustého provozu na zem a budeme předstírat nehodu. Obvykle mu důvěřuji, ale tentokrát jsem byla jednoznačně proti. Sesedla jsem a pozorovala, co se bude dít.

Když Ray zahlédl policejní vozidlo, tak se mu s motorkou připletl do cesty a nechal se srazit. Jeden policista vyběhl z auta, děsně nadával a snažil se zjistit, co se mu stalo. Zatím Psycho s pistolí v ruce donutil druhého policistu vystoupit, odemknout zadní dveře a vlézt dozadu místo Sergeje. Lidé kolem to pozorovali naprosto klidně, někteří se dokonce na Raye a Jeana povzbudivě usmívali! Policista, který stál nad kapitánem, mu sáhl pod bundu, aby zjistil, jestli není zraněný, nahmátl pancíř a zpozorněl. Ray vytáhl pistoli a policista uznal, že je vhodný okamžik, aby se dobrovolně přidal ke svému kolegovi zamčenému vzadu v autě. Sergej byl celý svázaný v nějaké lepivé síti, a tak dalo Rayovi a Jeanovi dost práce, aby ho odvezli pryč. Všichni tři odjížděli na Jeanově motorce, která vypadala, že se pod tou vahou každou chvíli rozpadne. Já jsem se vrátila domů pěšky a ostatní nakonec také ... motorka to skutečně vzdala.

Sergej nám vyprávěl, že doktor Moron pracuje pro Agenturu. Napřed řekne pacientovi, že má nevyléčitelnou nemoc a že za pár týdnů zemře. Pak ho nechá dva tři týdny podusit a poté mu radostně sdělí, že existuje léčba a on zná někoho, kdo by ji za protislužbu uhradil ... Právě když se chystal Sergej Moronovi ukázat, zač je toho loket, tak přijela policie, kterou přivolala doktorova asistentka, a zbytek už známe.

Poté u našich dveří zazvonil Vren. Vyslechl od Raye novinky z Kaputy a velmi ho zaujala vyřezávaná dřevěná skřínka, kterou odtamtud tým přivezl. Pak dohadovali ještě odměnu, ale to jsem už neslyšela, protože jsem se připojila a hrála MegaDOOM.

Přišli jsme během dvou dnů o všechny motorky (o tři), a tak se kapitán s Jeanem vydali sehnat nějaké nové. Já jsem vyrazila na nákupy rovněž. Pořídila jsem nové zásoby do lékárničky, suroviny na výrobu prskavek a také jsem vybírala dárky na Vánoce. (Ještě nikdy jsem Vánoce doopravdy neslavila, ale podle toho, co říkal Ray, to bude docela legrace.)

Přes noc jsem zase hrála MegaDOOM a měla jsem o dvacet sedm fragů více než včera. Ray se obává, jestli nejsem na Matrixu závislá, a dokonce s Psychem probíral, že chodím celý den zády při zdi, všude po domě jsem rozmístila lékárničky a do garáže schovala motorovou pilu. Jenomže to vůbec není pravda! Kdybych byla závislá, tak bych to přece poznala, ne? Sergej kapitánovi nakukal, že nejlepší na závislost na Matrixu je žvýkačka do jacku, takže teď chodím pro jistotu se špuntem.

V pátek ráno nám přivezli od Vrena BOXX, což je přístroj, který umožňuje extrémně rychlé učení na základě posílení zpětné vazby. Můžete použít buď knihovnu dovedností z čipu nebo lidské učitele (ale ti se musí připojit přes jack). Prozkoumala jsem návod, nastavila na BOXXu dvojnásobnou rychlost učení a šla do sklepa vyrábět rachejtle a prskavky. Jean se dychtivě k přetaktovanému BOXXu připojil a vážně bylo skvělé vidět, jak si to užívá. Bohužel se ukázalo, že s rychlostí učení vzrostla značnou měrou i míra negativních efektů vyvolaných nadměrnou stimulací mozku. Když se Jeanovi spustila krev z nosu, tak jsem nastavila BOXX na původní hodnoty. Odpoledne se připojil i Ray a já jsem zatím hledala v Matrixu nějakou zajímavou matematickou úlohu pro Aiku.

Večer jsme pozvaní na párty u příležitosti otevírání Junior's baru. Jean si pořídil skvělý světlý oblek, kapitán i Sergej se oblékli poněkud ... ehm ... svérázně a vypadají jako pankáči. Já jsem si z prostěradla (pssst!) vyrobila šaty, které jsem nedávno zahlédla ve výloze u NewVersaceho za 9.000¥. Zdá se, že nikdo nepoznal, že nejsou pravé.

V Junior's baru jsme se Starým dohodli, že odkoupíme to skladiště, kde pod bývalým Senior's barem schovával zbraně. Cenu jsme dohodli na kulatých 250.000¥. Pak jsme se vrhli do víru zábavy. Ukázalo se, že se dnes vyhlašuje soutěž o příchozího s největším osobním kouzlem. Před vyhodnocením jsem si vycpala prostěradlo na hrudi novinami a postříkala si tělo fosforeskujícím sprejem. Nakonec ale vyhrál Ray. Hrdě odcházel na pokoj s titulem Příšera večera a se dvěma sexy tanečnicemi. Zapomněl si ale vypnout vysílačku, a tak jsme s Jeanem po zbytek večera a rána poslouchali Rayovo funění a vzdychání tanečnic.

V sobotu jsem si hned po probuzení píchla vitamínovou megadávku, takže jsem se cítila dobře i přes protančenou noc. Našla jsem jeden tetovací salon a nechala si tmavě červeným inkoustem vytetovat na pravou skráň draka. Teď je ze mne docela drsňačka. Když jsem se vrátila zpátky, tak už byl zase Jean připojený k BOXXu a učil se. Pak přišel Vren a donesl nám peníze z našeho účtu, abychom mohli zaplatit za skladiště pod Senior's barem. Také nám řekl, že zřejmě existuje další skřínka podobná té, kterou jsme přivezli z Kaputy. Prý byla před jistou dobou prodána na nějaké aukci. Slíbili jsme mu, že se po ní podíváme, a poslali jsme po něm dárky Aice.

Když odešel, tak jsme vyrazili do Junior's baru, zaplatili Starému a nakoupili pár šikovných věciček. Kapitán si odnášel bedničku granátů a já jeden kilogram plastické výbušniny.

Odpoledne Ray přemluvil Sergeje, aby ho učil v BOXXu boj s implantáty. Připojila jsem se také, abych to viděla. Byla to vážně skvělá podívaná. Něco tak rychlého jsem ještě neviděla. Uvidíme, až to Ray rozbalí ve skutečnosti.

Pak jsem si chtěla jít zahrát MegaDOOM, ale volal Zedd, že se naší ulicí blíží obrovský troll s nespecifikovanou zbraní značně naddimenzované ráže. Za pár minut se ozvalo zabušení na domovní dveře. Kapitán vyhlédl z okna a ptal se nezvaného trolla, co by chtěl. Ten zařval "CHCÍPNI!!!", vykopl dveře a vstoupil do domu. Jean si hodil na záda BOXX a vyskočil z okna. Hned nato ho následovala Vasila. Ray říkal, že to je Mark Donovan, bratr Ralfa, který zemřel v Kalinině. Troll?!

Sergej i kapitán se tvářili tvrdě a pevně svírali své zbraně. Popadla jsem svůj deck a vyskočila z okna do beden na zahradě. Po chvíli jsem slyšela Rayův hlas: "... a vyřiď Igenovi, že si ho najdu!" a hned nato vyskočili Sergej s kapitánem oknem na zahradu. Přivolala jsem svého kybernetického psa a vyjeli jsme na motorkách ke skladišti. Jean s Vasilou jeli napřed, ale já s kapitánem a Sergejem jsme se ještě stavili u KGBurgerů. Objednala jsem si rýžový fišburgr a poslouchala ty dva, jak se dohadují, jestli kapitán řekl "'deme" nebo "dáme", když vešel troll do místnosti. Pak jsem si vzpomněla, že jsem ve sklepě nechala své rachejtle, takže jsme pro ně zajeli. Zaplatili jsme naší bytné vykopnuté dveře a pronajali si jeden pokoj pro strýčka příhodu. Pak jsme odjeli do skladiště pod Senior's barem a převezli s sebou i Nikitu, která vše zmeškala zastlaná v peřiňáku. Ray se ještě navečer vydal pro pravý vánoční stromeček. Ve skladišti byla děsná zima, tak jsem sebrala všechno oblečení, které zrovna neměl nikdo na sobě, zabalila se a usnula.

Neděle, 21. prosince. Psycho už ráno hlásí, že včera jedna jeho známá deckerka našla v Matrixu informaci o té skříňce, co ji chce Vren. Prý ji koupil nějaký člověk asi před třičtvrtě rokem v Euroaukci za 200¥.

Objevili jsme, že v kancelářích a dílnách po stranách skladiště se dá zapnout klimatizace, a tak jsme se přesunuli do kanceláří. Já jsem spotřebovala všechen toaletní papír na výzdobu. Když ostatní protestovali, tak jsem jim povolila utírat si pozadí do ozdob, které jsem vyrobila.

Odpoledne se k nám Zedd nemohl dovolat, a když jsme s ním nakonec mluvili, tak nám hlásil, že k naší bývalé bytné před půlhodinou vešli dva podezřelí muži ve tmavých svetrech a poslal nám jejich fotky. Sergej řekl, že to jsou obyčejní pěšáci z Agentury, a tak jsme to nechali být. Večer jsem chvilku hrála MegaDOOM a v noci, když ostatní spali, jsem se připojila k BOXXu.

V pondělí dopoledne nám Zedd telefonoval, že naši bývalou bytnou odvezli funebráci. Igen nás opravdu DOST rozzlobil. Chceme ale prožít klidné svátky, a tak si děláme zářez do futra a odkládáme to na později. Upravujeme sklad, aby se v něm dalo rozumně bydlet. V noci se opět učím s BOXXem.

Úterý, 23. prosince. Vánoce budou už zítra! Všichni se moc moc moc těšíme. Kapitán rozebral jednu židli a do nožičky jsme zapíchli stromeček, takže ho teď můžeme i otáčet. Já jsem našla zásobu toaletního papíru, který se ostatním podařilo přede mnou ukrýt a ozdobila jsem i stromeček. Pak jsem vyrobila velikou prskavku, pověsili jsme ji na stromek, zapálili a Ray nás učil koledy. Bohužel prskavka spustila automatický protipožární systém, takže se jdeme všichni osušit. Odpoledne vyrazil Jean shánět pravý kaviár a šampaňské. Nevím, kolik ho to stálo, ale skutečně to přinesl. Já jsem vzala připravené rachejtle a instalovala je na střechu jednoho skladiště v naší čtvrti. V noci jsem opět použila BOXX, teď už cítím znatelné výsledky.

Vánoce!!! Ray říkal, že v Kanadě se rozbalují dárky už ráno, pokud hrozí, že byste mohli do večera umřít. Rychle nosíme pod stromek dárky. Pak jsme zazpívali pár koled a vrhli se na vybalování. Kapitán dostal svítící monovláknité tkaničky od Micuhama Inc., fešný klobouk a náhrdelník z korálků a zubů. Já jsem pod stromečkem našla SuperPower GameGirl 4D OnLine-Edition, zašlou hnědožlutou stehenní kost (lidskou!) obalenou pásky kůže a sevřenou dvěma stříbrnými obručemi a MegaDOOM v19 8D Special Edition. Jeana jsme obdarovali knihou o psychologii čarodějnictví, starou magickou knihou psanou elfy a malým zašlým rezavým prstenem s lebkou. Nikita je stále zastlaná v rohu kanceláře, a tak se slavení nezúčastnila. K obědu jsme si dali kaviár a šampaňské a až do večera jsme si užívali Vánoc.

Když se setmělo, tak jsem ostatní vyvedla ven, abych jim ukázala ohňostroj, který jsem pro ně přichystala. Bylo už poměrně chladno, a tak jsem si oblékla Nikitin norkový kožich. Když jsem odpálila ohňostroj, tak se nebe na chvíli rozzářilo všemi barvami a srdce se jen smálo. Pak se ale ozval mohutný výbuch a střecha skladiště se vzňala. Oooops! Z nebe pršela hořící ruska-kola a ve vzduchu se vznášela opojná vůně karamelu. Rychle utíkáme pryč. Budu muset nějak připravit Nikitu na to, že její norkový kožich už nikdy nebude co býval.

Pak jsme telefonicky popřáli pěkné svátky profesorovi, který je ještě v nemocnici po operaci nohou, hodili jsme se do gala a šli jsme na vánoční párty do Junior's baru. Moc se mi líbilo, jak citlivě hrála vánoční koledy orčí heavy rocková skupina Jektavý Klekták.

Na tyto Vánoce opravdu dlouho nezapomenu. Minulé Vánoce - v roce 2017 - jsem si také užila, ale to bylo něco jiného. Celé dopoledne jsem opravovala rozbitý kolimátor a odpoledne jsme dost pili a já jsem uzavřela sázku s asi deseti vojáky z pohotovostního, kterou jsem nakonec vyhrála, ale až do Silvestra jsem v kalhotkách nosila heřmánkové obklady.

Čtvrtek, 25. prosince. Odpočíváme a házíme kroužky.

Pátek, 26. prosince. Odpočíváme. Kapitán volá Igenovi, ale ten není v Nové Moskvě.

28. prosince jsme Nikitě konečně sejmuli obvazy, a tak si mohla rozbalit dárky, které na ni čekaly pod usychajícím skorovánočním stromečkem. Dostala dva nezničitelné saie kované skutečnými trpaslíky a poukázku na celý den ve zkrášlovacím studiu Chic Look. Nějak ji to s tou elegancí vzalo, protože strávila všechny následující dny až do Silvestra v obchodních domech a vybírala oblečení na oslavu Nového roku.

Já jsem zatím objevila, jak propojit BOXX se svým deckem, a zrychlila jsem své reakce v MegaDOOMu na takřka neuvěřitelnou úroveň. Bohužel si posílená zpětná vazba vyžádala své a já jsem musela celý den odpočívat na lůžku. Ale stálo to zato. Na tuhle lekci ti korporační nafoukanci s Excalibury jen tak nezapomenou. Všichni chtěli vědět, co to mám za neskutečný deck. Samozřejmě jsem to těm lamerům neprozradila, jen ať se trochu potrápí.

31. prosince dopoledne už bylo předsilvestrovské veselí v plném proudu. Ulice byly nazdobené, nad střechami domů zářily holoanimace a na velkých trideopanelech na stěnách mrakodrapů vysílala MTV nejnovější hity. Hlavou mi probleskla veselá myšlenka. Připojila jsem se na uzel Advertechu a zamířila k ovládání panelů. Zabezpečení bylo vcelku minimální, a tak jsem rychle odpojila MTV a zdroj dat chtěla nahradit vzkazem Igenovi. Bohužel na mne zrovna v tom okamžiku zaútočilo putující IC, takže se mi to tak docela nepovedlo, a na panelech nad městem se rozzářil nápis "YGENE JZI MRDVOLA!".

Když jsem se odpojila, tak jsem viděla, jak Ray s Jeanem obdivují Nikitiny nové šaty, které si pořídila na silvestrovskou párty. Nikita měla na sobě velmi přiléhavou kombinézu, rafinovaně prostříhanou na *spoustě* míst, takže se nedalo poznat, jestli je ještě oblečená nebo už spíše nahá. V tu chvíli mne napadlo, že já jsem strávila poslední dny v Matrixu a ještě nemám žádný extra obleček na dnešní oslavu. Venku už měly skoro všechny obchody zavřeno, ale nakonec jsem sehnala alespoň tekutý latex na opravování pneumatik.

V šest hodin večer mi přišel mail od nějakého pošuka: "POZOR! AŽ OSLAVY BUDOU NEJVĚTŠÍ, ZE SÍTĚ PŘIJDE SMRT. NEDOKÁŽEME JI ZASTAVIT ANI MY. SKRYJTE SE PŘED NÍ. D." Vážně nevím, kde ten spammer vzal moji adresu. Pro jistotu jsem řekla ostatním, aby se o půlnoci nepřipojovali k Matrixu, a šli jsme na párty. Nikita měla svoji nemravnou kombinézu, Ray si to rázoval v plášti, klobouku a ve špičatých botách jako kovboj a Jean šel celý v černém se smetanově bílým pláštěm přes ramena. Já jsem na sobě měla tričko a kalhoty, ale v kabelce jsem si tajně nesla latexový sprej.

V Junior's klubu už to vřelo. Hned u vchodu jsem dostala do jacku bassrezonanční čip, abych si lépe vychutnala hudbu. Na pódiu hrál Jektavý Klekták, místnost se ztrácela v kouři a vzduchem křižovaly barevné laserové paprsky. Všude se zmítala těla a člověk si ani po bližším prozkoumání nemohl být jistý, jestli tancují nebo souloží. Zaskočila jsem na toaletu, sundala si oblečení a nastříkala si nové z latexu na pneumatiky. Docela mi to slušelo, i když jsem si nebyla jistá, jestli jsem to s tou vyzývavostí trošku nepřehnala. Schovala jsem si kabelku, tričko a kalhoty do skřínky a vrhla se do slavícího davu. S blížící půlnocí se veselí stupňovalo a před několikerým nechtěným velmi intimním kontaktem mne zachránilo jen to, že zpevňovač pneumatik se ukázal jako neobyčejně odolný proti jakémukoliv pokusu o průnik.

Přesně o půlnoci jsme s Rayem, Nikitou a Jeanem pozvedli skleničky a v tu chvíli nastala tma a místo hudby se ozval křik. Lidé do mne strkali a přelévali se v panice kolem jako rozbouřené vlny. Popadla mne něčí silná ruka a s rozmyslem mne vedla jedním směrem. (Dík Jeane.) Po chvíli mi chladný čerstvý vzduch napověděl, že stojím na ulici, a krátká prověrka vnitřních systémů potvrdila to, čeho jsem se obávala. Všechny jsou vyřazeny z provozu. Napadlo mne, jestli nějaký šílenec neodpálil o půlnoci EMP bombu. Nikita i Jean viděli, a tak nás pomalu vedli domů. Kolem jsem slyšela výkřiky, rozbíjení skla a zdálky jsem zaslechla i pár výstřelů. Byla jsem moc ráda, když jsme bezpečně dorazili do skladiště. Zabalila jsem se do dek a vzápětí usnula.

1. ledna ráno jsem po probuzení ke své velké úlevě zjistila, že všechno funguje tak, jak má. Dozvěděla jsem se, že s Rayem to bylo v noci dost špatné a Sergej přežil výpadek jen díky tomu, že se o něj Vasila celou noc obětavě starala. Ze zpráv na WBC jsme se doslechli, že všude v ulicích vzplály nepokoje a dochází k rabování. Velký drak Lobov byl v noci raněn při obraně Micuhamova mrakodrapu. Přes noc zemřelo přes šedesát pět milionů lidí, mimo jiné všichni, kteří byli o půlnoci připojeni k Matrixu. Většina politiků je nezvěstných. Na ulicích druidi ošetřují lidi a snaží se zabránit bojům. Všude vládne chaos.

V poledne přenášeli na všech kanálech projev arcidruida. Země se prý vzbouřila proti technologii. Máme se všichni připravit na příchod "nového krále", který za podpory druidů nastolí rovnováhu. - To nám ten nový rok opravdu pěkně začíná.

Nikita si myslí, že návrat k zemi je dobrá věc, a jde hned vyhodit do kontejneru všechny své luxusní šaty. Bezva, mám teď dva norkové kožichy.

Ray se snažil dovolat Zeddovi, ale ten se neozývá. Nikita se vydala zkontrolovat, jestli je v pořádku, a po cestě hlásila, že v ulicích se stále rabuje. Zedd byl o půlnoci připojený. Jak ho znám, tak nejspíš na nějakou erotickou simsenovou BBSku. Alespoň si před smrtí užil. Nikita mi přivezla jeho deck a nějaký software.

Ostatní se radili, co dál, a já jsem prohlížela Zeddův deck. Najednou jsem za sebou zaslechla své jméno, a když jsem se otočila, spatřila jsem toho černocha ve smokingu, co se nám pořád plete do cesty a dělá, že je děsně důležitý. Kouří doutník a na hlavě má nasazený klobouk, ale někde musel zapomenout tu svoji hůlku. Zdá se, že pospíchá. Říká mi, že musíme pokračovat ve své cestě. Nesmíme už déle čekat, protože někdo uzavřel kruh a sebral sílu země a my ho máme zastavit. Legba prý začal naši cestu a také ji ukončí. Nemůžeme změnit, co nám říká Kabala. Máme následovat muže se zubatou hlavou a také se máme co nejdříve vydat někam, kde lidé schovávají vědění. - A byl pryč. Jenom ten smrad z jeho doutníku se pořád vznáší ve vzduchu. (Někdo by mu měl říci, že z toho věčného kouření může dostat rakovinu plic.)

Proč mi to dělá?! Proč se mi tu objevuje? Vždyť přece musí vědět, že na něj nevěřím. A navíc - proč nemluví jako člověk? Takovou snůšku nesmyslů jsem už dlouho neslyšela a nikoho, kdo by se jmenoval Legba nebo Kabala, také neznám.

Ostatní měli ohromnou radost, že se nám Damballah zase ukázal, a tak jsme hned nasedli na motorky a jeli do novomoskevské univerzitní knihovny. Na ulicích není bezpečno, takže jsem s sebou raději vzala i svého kyberpejska.

Před vchodem do knihovny stála dodávka a hlídal tam chlap se samopalem v černém svetru. (Zdá se, že Agentura někde se slevou nakoupila pár set černých svetrů a teď je všichni musí povinně nosit, aby ta investice nepřišla nazmar.) Namířil na nás a hlasem, který naznačoval, že to myslí smrtelně vážně, nám řekl, že máme zmizet. Okamžitě. Jean se upřeně díval na hlídkujícího muže a na čele mu perlily kapky potu. Pomalu s Nikitou kráčeli ke vchodu. K mému údivu je muž v černém bez potíží pustil dovnitř. Na mne a Raye hlídač stále mířil samopalem. Po chvilce se z budovy vyplížila Nikita a statečně ho přesekla mačetou na dva kusy. Nebyl to sice žádný sympaťák, ale tohle si určitě nezasloužil.

Podívala jsem se do dodávky, ale kromě hromady zbraní jsem nenašla nic zajímavého. Zavolala jsem svého pejska a šli jsme dovnitř. Až po chvilce mne napadlo, že v té dodávce bylo přeci jen něco dost neobvyklého. Jedna ze sedaček byla posunutá dozadu a měla nápadně zesílenou konstrukci. Asi jako by v ní sedával dvouapůlmetrový chlap napěchovaný chrómem. Doufám, že to není Hulk.

V univerzitní budově to vypadá nevesele. Hned u vchodu vidíme vrátného s prostřelenou hlavou a po chodbách porůznu leží studenti, které postihl stejný osud.

Psycho nás varoval, že ve studovně jsou nepřátelé. Nechala jsem svého kyberpsa proskočit dveřmi dovnitř přímo za polici s knihami. Ozvalo se pár výstřelů, ale nepřátelé nestihli pořádně zamířit. Na displeji jsem viděla, že ve dveřích na druhém konci studovny stojí muž a kontroluje samopalem celou místnost. Pak se kolem mne mihli ostatní a místností se rozezněla střelba. Než jsem se rozkoukala, tak byl muž se samopalem bradou vzhůru a my jsme stáli před vchodem do knihovny. Uvnitř jsme zahlédli dvě ohromné bytosti, které spolu zápasily. Jedna vypadala jako by byla tvořena nějakou břečkou z kanálu a ta druhá připomínala postavu z plamenů. Dva muži v černém stáli zády k nám a stříleli na ohniváka.

Zatímco jsem fascinovaně pozorovala souboj těch dvou podivných bytostí, ostatní vyřídili jednoho z těch dvou v černém. Druhý nás zpozoroval a kamsi se schoval. Ve dveřích do knihovny se objevilo něco, co připomínalo světélkující silové pole a bránilo nám ve vstupu. Nikita do něj sekala mačetou. (???) Kupodivu to ale pomohlo a pole po chvíli pohaslo.

Bylo jasné, že v knihovně je ještě přinejmenším jeden muž z Agentury a až někdo z nás vejde dovnitř, tak ho čeká sprška olova. Připlížila jsem se s pejskem opatrně ke vchodu a nakoukla. Na malý okamžik jsem na displeji zahlédla vysokého trolla obklopeného nějakými blesky. Potom psa zasáhla dávka a já jsem měla co dělat, abych ho odtamtud dostala. Zatímco jsem se snažila svého kyberpsa ošetřit, vpadl dovnitř Ray s Nikitou a rozpoutala se střelba.

Ještě nikdy jsem se neošetřovala psa, a tak se mi moc nevedlo. (Asi mu budu muset předplatit DogWagona.) Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Nikita vrhá s mačetou na postavu tvořenou kalným slizem. Musím obdivovat její odvahu. Mně samotné se při pohledu ty třímetrové nelidské potvory podlamovala kolena. Kupodivu před ní ten tvor ustupoval a po každém zásahu se zmenšoval, až najednou ztratil tvar a rozlil se po podlaze do špinavé kaluže.

Zdálo, se že nepřátelé jsou pryč. Rozbité okno v knihovně a startující dodávka u vchodu naznačovala, že ti, co přežili, zdatně berou nohy na ramena. Plamenná postava pohasla a zpoza regálů vystoupil člověk s brýlemi a poděkoval nám za záchranu knihovny. Představil se nám jako doktor Nikolaj Zarkov, učitel praktické thaumaturgie na Novomoskevské univerzitě. Zatímco z něj Jean tahal rozumy o Kabale a zubaté hlavě, tak jsem ošetřovala Raye, který utrpěl zvláštní zranění. Pancíř vypadal neporušený, ale hruď měl ošklivě popálenou. Nebylo to tak zlé, jak se na první pohled zdálo. Stačila injekce na posílení imunity a obvaz na popáleniny a bylo to.

Z knihovny jsme odcházeli bohatší o spoustu informací. Agentura si před útokem na knihovnu najala toxického šamana. Naštěstí byl nablízku Zarkov a jeho ohnivý elementál byl vyvolanému toxickému duchovi více než rovnocenným soupeřem. Také jsme se dozvěděli, že muž se zubatou hlavou by mohl být jeden krokodýlí šaman, který žije v kanálech pod Novou Moskvou. Prý by o něm mohl více vědět nějaký Alexandr z gangu Psů. Záhadou však pro nás zůstává, co hledala Agentura v knihovně a proč kvůli tomu zabili tolik lidí.

Ve skladišti jsem převázala pejska, a pak jsem procházela virtuálními archívy a hledala nějakou zmínku o gangu Psů. Našla jsem jen jedinou poznámku z černé kroniky. Psalo se v ní o střetu gangů na jednom parkovišti na okraji města. Několik zadržených mělo na předloktí vytetovanou psí hlavu.

Parkoviště jsme našli vcelku snadno. Vedle stál vyhořelý obchodní dům a ani většina okolních budov nevypadala o moc lépe. Tady nemáme šanci někoho najít. Zaslechli jsme za sebou nějaké zaskřípění. Zrezivělé dveře jednoho poměrně zachovalého domu se otevřely a ven vyšla nakrátko ostříhaná blondýna a za ní se postavilo několik zarostlých mužů v ošuntělých kabátech. Z jejich pohledů jsme jasně vyčetli, že jsme tady asi stejně vítaní jako tříska v oku.

Jean se poslední dobou snaží Rayovi ukázat, jak se správně vyjednává, a tak se vždy více než na samotné vyjednávání soustředí na to, aby to bylo korektně podle učebnic psychologie. Podle očekávání v nás Psycho zanechal hluboký dojem, ale s blondýnou ani nehnul.

Zbořeništěm se rozlehlo burácení motorek a na parkoviště vjel ohromný troll na ještě větším Harleyi. Za ním jelo asi deset dalších tvrdě vyhlížejících postav. Blondýna si náhle vzpomněla, že má někde napsanou Alexandrovu adresu, ale napřed jí musíme pomoci proti panu Držkovi a jeho gangu.

Troll pan Držka proti nám vykročil a točil obrovským řemdihem. Vypadal tak impozantně, že by člověk řekl, že on sám je celý gang a ti ostatní dělají jen křoví. (A nebyl by daleko od pravdy.) Ray a Nikita se vrhli na trolla, já jsem se schovala za hromadu sutě a Jean zůstal stát na místě a mával kolem sebe rukama. Držkovi muži sesedli z motorek a chtěli se vložit do boje, ale poletující popelnice je přesvědčila, že by se jim mohl stát nepěkný úraz.

Ray dostal ošklivou ránu řemdihem, ale nakonec si pan Držka uvědomil, že proti spojeným silám Raye, Nikity a Jeana (že by ta popelnice?) nemá šanci a ustoupil. Myslela jsem, že umím rusky docela obstojně, ale ani jedno z těch slov, které na nás řval, když odjížděl, jsem ještě neslyšela. Jeho intonace mne ale nenechala na pochybách, že nás nemá rád.

Blondýna se jmenuje Káťa a řekla nám, kde najdeme Alexandra. Prý bydlí jen pár bloků od místa, kde jsme měli najaté pokoje, než jsme se přestěhovali do skladiště.

Alexandr je hubený mladík s rozcuchanými, nakrátko ostříhanými vlasy a pomůže nám krokodýlího šamana najít. Nicméně napřed chce, abychom mu dnes večer pomohli ukrást nějaká data z počítače. Než jsem se vzpamatovala, tak ho ostatní ujistili, že jsem na to největší expert v celé Nové Moskvě, a dali jsme si večer sraz.

Nikita nemůže vystát, když pořád musí jezdit za Jeanem, takže se vydala koupit motorku. (Mám takový dojem, že bez nás by asi překupníci motorek zkrachovali.) No a my jsme šli na svačinku do KGBurgeru. Na WBC zrovna mluvil nějaký generál s páskou přes oko, který měl na hrudi tolik řádů, že mu to div neutrhlo uniformu. Řekl, že armáda přebírá moc a vyhlašuje stanné právo. Slíbil, že do několika dnů zavládne pořádek. V půli věty ho přerušila reklama na tres-chic toaletní papír a pak se na obrazovce objevil důstojně vypadající muž s prošedivělými vlasy. Představil se jako Sir Winston Neville a popřel předchozí tvrzení. Armáda se postavila na stranu druidů a pomůže jim udržet pořádek. Bohužel je ale nezbytné vyhlásit stanné právo. Také nebude z bezpečnostních důvodů možné mít na vozidlech zatmavená skla, nosit u sebe zbraně a vlastně dělat cokoliv byť jen trochu podezřelého.

Večer jsme se s Alexandrem sešli v luxusně vypadající čtvrti před jedním z domů. Počkali jsme, než odjel majitel, a pak jsem se snažila vypnout bezpečnostní systém. Bylo mi trapné říkat ostatním, že z Matrixu znám jenom MegaDOOM, a tak jsem se alespoň snažila vypadat sebejistě. Kupodivu se mi povedlo otevřít dveře, vypnout kamery a zapnout automat na popkorn. Alexandr s Jeanem a Nikitou se hned vydali dovnitř. Náhle se ozval zvuk blížícího se auta. Vlastník domu se vracel. Schovala jsem rychle deck pod kabát a varovala Jeana. Ray mne začal vášnivě líbat někam na obočí. Když nás ten chlápek viděl před dveřmi svého domu, tak se nás snažil znechuceně poslat pryč. Kapitán ale hrál uraženého frajera a vyhrožoval mu tak opravdově, že jsem nevěděla, jestli z toho ještě nebude bitka. Potom jsme zdánlivě vyklidili pozice. Jean, Nikita a Alexnadr za těch několik minut uložili data a stihli se schovat. Majitel zajel do garáže, chvíli něco kutil a zase odjel. Hned jsem se připojila do domu, vypnula automat na popkorn, počkala až ostatní opustí dům a aktivovala kamery a bezpečnostní systém. Alexandr vypadal spokojeně, a tak jsme se domluvili na ráno.

Ráno jsme se s Alexandrem vydali do kanálů. Nikdy bych nevěřila, že je kanalizace pod Novou Moskvou tak rozsáhlá. Cestou jsme potkávali různé skupiny šlusáků, kteří nás ale při pohledu na naši výzbroj nechávali klidně projít. Všude to děsně páchlo a Jeanovi dokonce nějaká silně nevábná hmota spadla na rameno. Byl z toho tak rozčílený, že na nás mluvil fancouzsky.

Asi po dvou hodinách Alexandr řekl, že jsme na místě. Z jedné postranní chodby vyletěla asi metr a půl vysoká vosa, zabzučela a zase zmizela. Po chvíli z té chodby vyšel mohutný chlap s vlasy spletenými do dredů. Přivítal nás ve "svých kanálech" a představil se jako Heerzog. Řekl, že nás očekává, protože ho Velký krokodýl zpravil o našem příchodu. Mluvili jsme s ním o událostech posledních dní a Heerzog si myslí, že za tím vším stojí druidi. Pak se nás ptal, s čím nám může pomoci, a my jsem chtěli ukázat směr, kterým se máme ubírat. Heerzog si chvíli máčel hlavu v sudu, pak s krokodýlí hlavou řval po kanálech a nakonec nám sdělil, že si Velký krokodýl myslí, že více odpovědí na své otázky najdeme na jednom posvátném místě na okraji Nové Moskvy. Posvátný kruh bohužel před několika měsíci zabrali druidi a obestavěli ho betonovou zdí, aby zamezili v přístupu ostatním, takže to nebude tak jednoduché. Heerzog nás vyvedl ven z kanálů a dohodli jsme se, že se s ním o den později setkáme u posvátného kruhu.

Odpoledne jsem si koupila prostěradlo a fialovou barvu a zručně jsem ušila obleček, který jako by z oka vypadl těm ošklivým druidským hábitům. Zbytek týmu zatím plánoval strategii.

Na druhý den jsem sbalila lékárničku, deck, nářadí a nějaké výbušniny a vyrazili jsme. Heerzog už na nás čekal. Kolem svatyně stojí veliká kupole z betonu a před ní se očividně nudí dva druidi. Vyndala jsem z batohu připravené druidské roucho a oblékla si ho. Vypadám teď jako malá roztomilá druidka, to by bylo, aby se mi nepovedlo ty dva přemluvit.

Když jsem zamířila ke kupoli Jean s Rayem právě dobíjeli pistole a před vchodem ležela dvě ošklivě rozstřílená těla. To byl pro mně šok. Takhle brutálně zastřelit dvě očividné nuly! Teď musíme dovnitř, ale po akci si o tom s Rayem i Jeanem promluvím.

Rozšroubovala jsem bezpečnostní senzor a povedlo se mi oklamat vstupní systém. Masivní dveře se otevřely. Všichni jsme se pro jistotu schovali za zeď. Zrcátkem jsem vevnitř spatřila aktivní zbraňový systém. Přes kabel od senzoru jsem se napojila na vnitřní systém budovy a zjistila jsem, že mohu vždy na pár vteřin vypojit zbraňový systém. Ray, Nikita, Jean i Heerzog postupně proběhli dovnitř. Ray hlásil vysílačkou, že našli nějaké stopy pásů. Zapátrala jsem v datech a skutečně. Bezpečnostní systém si v pravidelných intervalech vyměňuje údaje s nějakým autonomním subjektem uvnitř kupole.

Po chvíli už tým navázal vizuání kontakt a Ray byl schopen subjekt identifikovat. Automatická obranná sonda PGA-12 nazývaná minikiller. Pak jsem ve sluchátkách slyšela výstřely, skřípění servomotorů, tupé údery a bzučení jaké by nejspíš mohla vydávat velice naštvaná vosa. Po několika minutách se situace zklidnila, ale přesto ještě padlo několik rychlých výstřelů. Pak pro mne došel Ray. Vyřadil zbrojní systém u vchodu, takže jsem mohla konečně dovnitř.

Nejdříve ze všeho jsem ošetřila Nikitu, která vypadala, jako by dostala několik ran těžkým kladivem. Poté nás Heerzog zavedl doprostřed vnitřního kruhu. Tam na mne padl spánek a zdál se mi zvláštní sen.

Stáli jsme na pláni z kostí a spatřili jsme sedm postav a Damballu. Ten nám všechny postupně představil. Kolem nás stáli starý vrásčitý černoch Legba a jeho tlustá žena a jejich děti - nádherná Ezili vyzařující smyslnost a ošklivý Samedi, který vypadá jako polorozpadlá mrtvola. A děti Samediho a Ezili - svalnatý Agua s modrýma očima, Ogu s oštěpem a štítem a velký hubený Agwe vonící mořem.

Každý jsme mohli položit jednomu z nich otázku. Vybrala jsem si Legbu, protože o něm mluvil Damballah, a dozvěděla jsem se, že právě Legba nás probudil z našeho spánku na Kalinině. Poté mi Legba řekl, že jsme odteď spojeni a on bude vždy se mnou. Pak jsem se probrala uprostřed posvátného kruhu a viděla, jak si i ostatní protírají oči. V ruce jsem svírala malou figurku vyřezanou z kosti, která mi nápadně připomínala Legbu. - Světe třes se, přichází veliká Li, mocný posel Legbův.