Víte, je to zvláštní, ležet na posteli v malé místnosti, dívat se do mrkající zářivky na stropě a přemýšlet o sobě jako o cizí osobě za doprovodu tichého dýchání dívky, kterou znáte, ale o které vůbec nic nevíte. A když říkám vůbec nic, tak myslím to samé nic, které si pamatujete o sobě samém.

Je zvláštní vzpomínat si na sebe a svou minulost, když máte v hlavě čerstvě vybíleno.

A víte, co je asi nejzvláštnější? Když si z ničeho nic vzpomenete. Je to jako cákanec na té krásně čistě bílé zdi a vůbec se vám to nelíbí, ačkoli víte, že z právě takových šmouh se skládá celý obraz. A přesně tak to všechno začalo ...

Probudili jsme se na staré vojenské základně. Časovací mechanismus musel selhat, neboť hibernace trvala místo předpokládaných dvou let celých třicet pět roků. Po tak dlouhé době si jen obtížně vybavujeme cokoliv, co se stalo předtím. Jako první procitli profesor (Alexander Petrow), Carl Dietrich a Ralf Donovan. Ti poté probudili mne a Miko Cakuru. Jean Philip Leblanc, Nikita Surchov a Ray Norton ještě spí ve svých kójích. Bohužel došlo ke dvěma poruchám hibernačních systémů. Profesor nemůže chodit a je nyní odkázán na vozík a kapitánu Nortonovi budeme muset amputovat ruce. Několik dní po probuzení se mi Ralf svěřil, že objevil něco úžasného, avšak záhadně zemřel dříve, než mi stačil prozradit, co měl na mysli. Carl našel jeho ohořelé tělo v místnosti, kde Ralf poslední dobou sedával. Nedovedeme si vysvětlit, jak mohl požár vzniknout a proč zasáhl pouze jeho. O den později jsem asistovala při operaci, během níž jsme Rayovy odumřelé paže nahradili kybernetickými protézami. Jsem ráda, že většinu práce odvedli Carl a Miko, protože si stále skoro na nic nevzpomínám. ... Po dvou vyčerpávajících dnech jsme si konečně jisti, že se operace zdařila. Další den se kapitán probouzí a já s Carlem se jdeme postarat o zbývající dva spáče - Jeana a Nikitu. Oba se po hibernaci zotavují velmi rychle. Přičítám to především jejich skvělé kondici před uložením ke spánku. Ray se po operací cítí docela dobře a za několik dní otevírá bezpečnostní dveře, které nás dělí od zbytku základny, ale zakazuje opustit naši část, dokud nebudeme připraveni. Odešla jsem do laboratoře zjistit, co bychom mohli použít pro průzkum, ale vyrušila mne mohutná detonace. - Carl neposlechl kapitána a v místnosti za bezpečnostními dveřmi šlápl na protipěchotní minu. Už jsme mu nemohli pomoci. Ray tvrdí, že mám výcvik pro práci s výbušninami, takže jsem dostala za úkol vyčistit místnost za dveřmi. Doufám, že budu mít štěstí, jinak budu chodit Raye strašit. Další špatné zprávy. - Profesor se nemůže napojit na vnitřní informační systém základny ani na venkovní síť. Co se to vlastně děje?

Profesor Petrow se probudil jako první, o skoro o tři týdny dříve než já, takže si vzpomíná na události, které předcházely našemu rozhodnutí uložit se ke spánku. Pokusím se stručně zapsat, co jsem se od něj dozvěděla.

Po teroristických útocích v roce 2001 začala mezi světovými velmocemi probíhat výměna informací ohledně terorismu. Státy se začaly navzájem informovat o svých výzkumných projektech ve snaze urychlit vývoj a efektivněji se bránit hrozbě celosvětového terorismu. V roce 2004 byl vytvořen zvláštní program mezi USA, Ruskem, Francií, Německem a Japonskem, jehož součástí byl společný výzkum obranných opatření v případě biologické či chemické války. Tento projekt fungoval tak, že skupiny odborníků, vědců a vojenských expertů byly shromažďovány pohromadě ve výzkumných laboratořích a byly jim poskytovány nemalé částky na vývoj a výzkum v oblasti obranných látek proti chemickým, biologickým a bakteriologickým zbraním, na rozvoj kybertechnologií a špionážních technologií a podporovány byly i mnohé další obory.

V současné době se nacházíme na vojenské základně Kalinina, někde ve střední části Ruska. Tato základna byla součástí projektu SciR - Science & Research. Kdysi tu probíhal vývoj tajných ruských zbraní maskovaný jako výzkum rakoviny, ale v roce 2005 sem přiletěla první skupina vědců z celého světa, kteří začali pracovat na prvních prototypech kybernetických implantátů. V této skupině byl i profesor. Já a Miko jsme prý nastoupili v roce 2014.

10. listopadu 2017 to vlastně všechno začalo. Médii prolétla krátká zpráva z Tokia o zvláštním onemocnění s netypickými příznaky. První pacient zemřel o dva týdny později. V průběhu prosince následovaly další výskyty v Tokiu, Moskvě, Berlíně, Los Angeles a Paříži. Nemoc se šířila velmi rychle a nakažení lidé umírali během několika dní. Tato nemoc dostala pojmenování SGDS - Spontaneous Genome Degeneration Syndrome. Její průběh byl dobře popsán, ale nikdo nevěděl, jak proti ní bojovat. Na Nový rok 2018 bylo na celém světě již více než 300.000 nakažených. Nejvíce zasažena byla velkoměsta.

3. ledna 2018 byla na Tokio uvalena karanténa a město bylo střeženo armádou, aby ho nikdo nemohl opustit. Den nato učinily vlády ostatních zemí podobná opatření a velké aglomerace byly odříznuty armádou od zbytku světa. 6. ledna bylo v Berlíně zastřeleno 5.000 civilistů, kteří se snažili prorazit ven. Skoro všichni zastřelení byli již nakažení. V průběhu dalších dnů se podobné konflikty rozhořely ve většině velkoměst. 19. ledna se silně vyhrotily boje v Paříži a následně nechala francouzská vláda 25. ledna svrhnout na Paříž atomovou bombu. Situace byla kritická ...

Kapitán Ray Norton tehdy pověřil vědeckou sekci úkolem vypracovat nouzový plán. Základna Kalinina má systém pro filtraci vody i vzduchu a vlastní elektrárnu, takže padlo rozhodnutí zůstat zde a hibernovat se na dva roky. Měli jsme k dispozici pouze dvacet čtyři kójí, ale na základně v tu dobu pobývalo třicet tři osob - sedmnáct vědců a šestnáct vojáků. Kapitán Norton rozhodl, že ke spánku se uloží všechny ženy, vědci a důstojníci. Zbývajících dvanáct vojáků mělo losovat, kdo zůstane a kdo opustí základnu. Poručík Igen Hoeben, druhý ve sledu velení, proti tomu protestoval, došlo snad i ke konfliktu. 27. ledna opustili vylosovaní vojáci (mezi nimi i syn poručíka Hoebena) základnu. Hoeben se poté pokusil kapitána napadnout, ale vojáci ho uspali. Práce na přípravě hibernačních kójí se blížily ke konci.

2. února hlásila vláda USA jeden milión obětí. Rusko již několik dní mlčelo. 3. února už jsme v éteru zachytili jen šum. Kapitán nechal zavřít vnější protiatomové dveře a první osmičlenná skupina včetně uspaného Hoebena byla hibernována. Dva dny na to se hibernovala i druhá osmičlenná skupina. Týden po posledním zachyceném vysílání, 10. února 2018, jsme se uložili ke spánku i my. Časové relé bylo nastaveno tak, aby za dva roky vzbudilo tři lidi v každé ze skupin.

Dnes je 25. října 2053. Stále ještě nevíme, proč jsme se neprobudili, jak bylo naplánováno. V éteru jsme doposud nezachytili žádné signály, takže nemáme informace o tom, co se děje venku. A pokud se mi nepodaří zneškodnit ty nastražené nálože před východem z naší sekce, tak se už asi víc nedozvím.

Místnost před východem z naší sekce byla plná prachu, trosek a zničeného nábytku, ale tlaková vlna po výbuchu miny, která zabila Carla, nahrnula vše ke stranám, takže jsem za svitu blikající svítilny rozeznala tři miny. Vůbec si nejsem jistá, jestli to dokážu. Jean si toho všiml a tím svým milým způsobem mi dodal odvahu. Náhle jsem věděla, co je zapotřebí udělat.

V laboratoři jsem sestavila provizorní detektor kovů a opatrně prozkoumala místnost před bezpečnostními dveřmi ... a našla čtvrtou minu v hromadě trosek před vchodem na hlavní schodiště. Kapitán všechny odvolal dovnitř naší sekce, jenom Nikita zůstala poblíž dveří, kdyby se něco nepovedlo. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že se jedná o standardní ruské protipěchotní miny s lokalizovaným fragmentačním účinkem. S těmi jsem se přece setkala během svého výcviku, napadlo mne. Prchavá vzpomínka byla pryč dříve, než jsem ji stačila zachytit, ale ruce získaly potřebnou jistotu. Miny se mi podařilo zajistit a hned jsem je odnesla do laboratoře - hodit se bude elektronika i výbušniny.

Prostor mezi sekcemi a vchodem na schodiště je zcela zničený. Mina, na kterou šlápl Carl, nemohla způsobit tolik škod. Musel zde vybuchnout granát. Zjistili jsme i další podivnou věc - někdo ze samopalu rozstřílel vnější přístupové panely pro otevírání dveří jednotlivých sekcí.

Bezpečnostní dveře do sekce dvě jsou napůl vyvrácené, takže by se někdo mrštný mohl protáhnout dovnitř. Nikita se stejně jako ostatní ještě nezotavila z hibernace, ale už netrpělivě přechází po místnosti jako kočka zavřená v kleci, a tak ji Ray poslal na průzkum. Po chvilce jsme zaslechli výkřiky a dveřmi se proplazila bledá Nikita. Mluvila na nás rusky, takže chvilku trvalo, než jsme pochopili, co říká. Prý viděla nějakou příšeru v hibernační kóji. Byla tak rozrušená, že ji musel uklidňovat Jean.

Já, Miko i profesor jsme byli velice zvědaví, co vlastně Nikita viděla. Ray mi nakonec povolil, že se mohu jít do sekce dvě s Mikem podívat. Vzala jsem si s sebou nástroje na odebrání biologických vzorků a oba jsme pro jistotu měli roušky a rukavice. Miko nesl svítilnu. Sekce dvě pro nás byla tak trochu zklamáním. Většina prostoru byla zasypaná, unikla jen část společenské místnosti a pět hibernačních kójí. Filtry i generátor byly rovněž zničeny, takže sekce byla bez energie a ve vzduchu visel pach zatuchliny. Ovšem v této chvíli nás zajímaly především kóje.

Víka kójí byla kupodivu nepoškozená, ale regenerační tekutina, která měla lidi udržet při životě, se asi odpařila, když byl během závalu poškozen výměník. Našli jsme tři vyschlá těla mužů a jednu ženu. V poslední kóji bylo to, co vyděsilo Nikitu. Vyschlé tělo jevilo známky malformace. Mělo abnormálně vyvinutou svalovou tkáň, spodní čelist byla výrazně zvětšená a špičáky vyčnívaly ven z úst. Netypický byl i široký nos, prodloužené zašpičatělé ušní boltce a tenké rty. Myslím, že něco podobného by mohl způsobit virus, který by vložil do lidské DNA informace, jež by vedly k výrazným metabolickým změnám. Mohl to být SGDS? Oběh regenerační tekutiny byl společný pro všechny kóje a ostatní nevykazují známky zasažení, takže lze předpokládat, že tento virus je již neaktivní. Mé závěry ale nejsou ničím podloženy, takže jsme s Mikem raději neotvírali kóji, i když to znamená, že nezískáme vzorky tkáně.

Skoro všichni jsme se cítili unavení, a tak Ray rozhodl, že budeme v průzkumu pokračovat až další den. Já jsem ještě provedla analýzu systému, který nás měl vzbudit. Počítač posílal signál k probuzení každé dva roky, ale budící mechanismus kójí je nefunkční. Co vlastně způsobilo, že se profesor probudil? Navrhovala jsem, aby Jean profesora Petrowa vyšetřil pod hypnózou. Snad si jeho podvědomí pamatuje něco z doby těsně před probuzením. Jean tvrdí, že to je po tak dlouhé hibernaci příliš riskantní a traumatizující, takže jsme od toho upustili.

Zbytek dne jsem strávila tím, že jsem procházela všechny záznamy v počítačích a na datových médiích. Našla jsem asi 300 Mp informací o vývoji a implantacích kyberwaru v rámci projektu Science & Research. Jean mne ještě upozornil na podivný kruh vyrytý na podlaze v místnosti, kde uhořel Ralf. Společně jsme ho prohlédli, ale nenašli jsme nic zvláštního.

Další den ráno jsem vstala chvíli před ostatními (tedy kromě profesora, který už čile prováděl nějaké výpočty na svém notebooku) a připravila jim potřebné léky. Nikita je ohromně vitální a už se cítí dobře, takže zprvu protestovala, nakonec jsem ji však přesvědčila, že to je důležité. Po snídani Miko odblokoval elektroniku ovládající vchod do sekce jedna, ale vstupní chodbu jsme našli pár metrů za bezpečnostními dveřmi přehrazenou závalem. Spolu s Mikem a profesorem jsme provedli analýzu kabelových rozvodů v sekci jedna. S pravděpodobností 99.2% je veškerá elektronika v sekci nefunkční. Předpokládáme, že lidé ze sekce jedna jsou mrtví stejně jako skupina v sekci dvě. Snažím se na to nemyslet.

Podařilo se mi přelstít rozstřílený elektronický zámek ovládající bezpečnostní dveře na hlavní schodiště. Geiger ukazuje, že vše je v normě. Cesta nahoru je volná. Chtěla jsem prozkoumat schodiště, ale Ray místo mne posílá Nikitu. Ta nám po chvíli hlásí, že došla až ke vchodu v patře -1. Na dveřích prý visí nějaký papír. Náhle jsme zaslechli pád těla ze schodů a o chvíli později se ze schodů skutálela bezvládná Nikita. Z nosu jí teče krev a v pravé ruce křečovitě drží útržek papíru.

Zatímco poručíka ošetřuji, bere jí kapitán z ruky útržek papíru. Náhle se Ray zapotácí a opírá se o stěnu, aby neupadl. Nasadila jsem si rukavice a chtěla opatrně prohlédnout útržek. Sotva jsem na něj upřela pohled, na chvíli se mi před očima rozostřilo vše kromě části podivného obrazce na papíru. Silou vůle jsem odtrhla svůj pohled a přehrála si vše ještě jednou na vnitřním displeji. (Víte, mám v hlavě trošku elektroniky a občas se to opravdu hodí.) Jaké bylo mé překvapení, když záznam ukázal, že papír je prázdný. Zřejmě útržek obsahuje nějaké psychoaktivní látky. Jean se mnou nesouhlasil a říkal mi cosi o voo-doo. Asi je toho na něj moc.

Nikita sedí opřená u stěny a zatímco jsem s Jeanem odešla do laboratoře, Ray a Miko se vydávají nahoru pro zbytek papíru. Když jsme se s Jeanem vrátili, našli jsme na zemi ležet Raye a Mika. Mikovi teče krev z nosu a uší. Snažila jsem se ho zachránit, ale přímo před očima mi zemřel. Ray se pomalu probírá. Profesor, který čekal pod schody, mi řekl, že Miko to nahoře nevydržel a pohlédl na papír. Zhroutil se a Ray ho nesl dolů. Ani on ale neodolal a pokradmu se podíval na papír v Mikově ruce a ztratil vědomí. Musím zjistit, co to vlastně znamená.

Když se nikdo nedíval, vzala jsem papír a odnesla ho k počítači, kde jsem si už předtím připravila zrcadlo z operačního sálu. Připojila jsem se k počítači a zapnula záznam. Ať se teď stane cokoliv, všechno zůstane v paměti počítače. Položila jsem papír na stůl a prohlédla si ho v zrcadle. Očekávala jsem bolest, ale nic se nestalo. V zrcadle jsem ostře viděla nakreslený obrazec a totéž zaznamenal i počítač. Teď je načase podívat se přímo. V tom mne vyrušily kroky. Jean mne přistihl a vzal mi papír. Ray se radil s profesorem a rozhodli se papír s obrazcem zničit. Jean s nimi souhlasí a tvrdí, že to je jediné bezpečné řešení. Takže mi zbyla jen fotografie v počítači. Později jsme o tom s Jeanem ještě mluvili a dospěli jsme k závěru, že obrazec cíleně působil na nervovou soustavu při vyhodnocování zrakových vjemů. Musí to být nějaká nová nebo utajená technologie.

Vchod do patra -1 nebyl zamčený. Opatrně jsme otevřeli masivní dveře. Hladina radiace je jen nepatrně zvýšená a zamoření chemickými či biologickými látkami nedovedeme změřit, takže pokračujeme v průzkumu. Pro jistotu si nasazuji respirátor. Vcházíme do vstupní haly. Světla nesvítí, a tak prostor před námi osvětlují jen proplétající se kužele našich svítilen. Ve vzduchu je spousta prachu a i na podlaze leží několikacentimetrová neporušená vrstva. Nacházíme vchod na ubikace, do kontrolní místnosti, do chemické laboratoře, k reaktoru a do místnosti technické údržby. Za bezpečnostními dveřmi pokračují schody nahoru.

Skoro bez rozmýšlení jsem vstoupila do kontrolní místnosti a doufala, že naleznu nějaké záznamy. Do přední místnosti někdo kdysi hodil granát. Z nábytku ani počítačů nezůstalo nic a všude jsou zasekané střepiny. Zadní místnost nese na stěnách stopy po kulkách, rozstřílené jsou i displeje, ale počítače jsou v pořádku. S Nikitou jsme je snesli dolů, aby profesor analyzoval jejich obsah a funkci. Poté jsme nahlédli do laboratoře, která rovněž jeví známky výbuchu. I přes respirátor cítím, že vzduch obsahuje nebezpečné těkavé látky. Rychle dveře zavíráme. Další na řadě je reaktor. Trochu jsem se bála, jestli neuniká radiace, ale nepřítomnost čerenkovova záření a následně i měření geigerovým počítačem ukazuje, že vše je v pořádku. Opatrně odstraňuji vrstvu prachu. Ukázalo se, že zde se útočníci spokojili jen s deaktivací reaktoru a zničením kontrolních panelů. Kapitán chce, abych obnovila dodávku proudu. "Ano, pane!" Nechává se mnou Nikitu a jde s Jeanem prozkoumat ubikace. (Proboha Rayi, vážně si myslíš, že zvládnu zapojit reaktor?!)

Poslala jsem Nikitu pro potřebné nástroje a prohlédla si pozorně poškozené části. Snad bude stačit oprava řídícího počítače a napojení přerušených kabelů. Ralf i Miko by to určitě zvládli, ale já si nejsem moc jistá. Nikita se vrací s nářadím. Profesor vzkazuje, že počítače z kontrolní místnosti neobsahují žádná data. Sloužily jen k ovládání kamerového systému. Nikita už mi nemůže nijak pomoci, a tak si vzala ochranný protichemický oblek a šla se podívat do laboratoře, jestli nenajde nějaké užitečné vybavení.

Zcela jsem se zabrala do práce. Najednou vzduch proťala ostrá detonace. Vběhla jsem do haly současně s Jeanem. Z laboratoře otevřenými dveřmi unikal kouř a na podlaze ležela Nikita. S Jeanem jsme Nikitu odnesli do sekce tři. Po cestě mne Jean stručně informuje, že ubikace jsou zničené. Jako by někdo postupoval systematicky a do každého pokoje vhodil granát.

Kvůli dekontaminaci jsme se okamžitě omyli ve sprše. Zatím to musí stačit. Nikita je na tom vážně. Nejvíc mne znepokojuje ta těžce poraněná noha. V sekci máme sice regenerační jednotku, ale mé znalosti nejsou postačující pro vedení složitějších lékařských zákroků. Jsem však nyní jediná, kdo může pro Nikitu něco udělat.

Tak uplynuly již tři dny po tom okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře z naší sekce a našli jenom prach a zkázu, kterou bohužel nezpůsobil jenom čas. Nechci ani myslet na to, jak moc nebezpečná a proti předpisům je většina věcí, kterou jsme od té doby udělali, ale kdo by vydržel celý zbytek svého života zavřený v několika místnostech, i když možná bezpečných? Navíc atmosféra tady dole je skutečně napjatá, každý je podrážděný nejen díky snaze vzpomenout si. Cena za luxus podívat se, co je nahoře, je ale skutečně vysoká. Jak již napsala doktorka Li, ztrácíme jednoho člena naší sekce za druhým, a navíc všechna z těch úmrtí byla více než podivná (snad až na Carlovo, pokud budeme předpokládat, že opravdu stoupl na minu).

Další z obětí mohla být i poručík Nikita a nebudeme si nalhávat, že tomu nebyla opravdu blízko. Naštěstí díky obrovské zručnosti doktorky Li a mé velmi neodborné asistenci se nám podařilo stabilizovat ji a poté přenést zpět do spodního patra. Profesor navrhl, že by se dala z hibernačních kójí sestavit jakási regenerační vana, ve které by se díky tekutině, která nás udržovala při životě, mohla Nikita rychleji zhojit. Zabralo to více jak den usilovné práce všech členů, ale podařilo se a Nikita se po dvou dnech už opět skoro nedá udržet v klidu. Nohu však měla těžce poraněnou a bude chvíli trvat, než zase bude moci běhat a bojovat jako předtím.

Zatím, co poručík nabývá opět sil, podařilo se doktorce zprovoznit generátor v prvním podzemním podlaží a nám s Jeanem vyčistit dvě pistole, které jsme v ubikacích našli. Ne, že by ze mě spadl pocit neustálého ohrožení, ale lepší pistole v hrsti než-li kanón na střeše ;-). Našli a zprovoznili jsme také tři mikrovysílačky, takže se tím naše komunikace značně zjednodušila. Díky znovu proudící elektřině se nám podařilo uvést do chodu monitorovací systém bunkru, což možná bylo dalším zklamáním. Nenašli jsme žádné staré záznamy, nicméně jsme díky němu odhalili bezpečnostní kulomet, který hlídal schodiště do patra nad námi. Napadá mne, proč zrovna tento funguje? A proč, když si někdo dal takovou práci s ničením všeho (nejen) technického, nevyřadil i tento kulomet? Věděl, že dole stále spí lidé? A proč se nás tedy nezbavil rovnou, ale přichystal na nás tolik pastí? Otázky, ze kterých skutečně bolí hlava a na které musíme nalézt odpověď.

Moje paměť stále selhává a tak jsme museli zámek na dveřích do dalšího poschodí otevřít "jinak", starý bezpečnostní kulomet s pohybovým čidlem nebylo zase tak těžké odstranit, navíc jsem si při tom vyzkoušel, že zacházet s pistolí jsem nezapomněl. Poté, co jsem nulté podlaží zběžně zajistil a povolil do něj skupině přístup, nastal menší neukázněný chaos. Zřejmě bude potřeba více zapracovat na disciplíně naší Rayovy Rychlé Roty, i když s tím materiálem, kterým disponuji, to bude dřina. Celkově se objevování nultého patra obešlo bez dalších obětí a doktorka Li si dokonce vzpomněla na svůj laserový zbraňový systém alfa-omega, který "za mlada" tajně v laboratoři vyvíjela, a který dobře ukryla pod svou hibernační kójí. Jistě se nám bude hodit. Pod mou kójí byla ukryta fotka mladé ženy - škoda, že si nevybavuji ani její jméno (natož pak cokoliv jiného). Pod Jeanovou byl jakýsi notýsek, možná si po přečtení vzpomenu, proč sem poslali právě jeho.

Nulté patro nám poskytlo nějaké ošacení, další pistoli, ale jinak nic významného, všechna technika byla opět se zvláštní důkladností zničena - nejspíše granáty z naší základny, jak jsme usoudili po tom, co jsme jeden nevybuchlý našli na zemi v jedné z laboratoří.

Další den se nám při hledání přístupové karty do místnosti ovládající východ z bunkru nepodařilo včas odhalit další past, která na nás byla zřejmě nastražena. Při otvírání tajného trezoru v zasedací místnosti detonovala nálož a na několik hodin těžce oslnila doktorku Li, jinak se tato akce naštěstí obešla bez větších fyzických poškození naší skupiny, nicméně na náladě rozhodně nepřidala. Avšak touha nadýchat se čerstvého vzduchu byla stále silná, a tak se i bez karty nakonec profesorovi podařilo dveře otevřít. Za nimi jsme nalezli nepoškozenou místnost s panelem ovládajícím vrata z bunkru a ovladač kulometu, který byl umístěný před nimi. Zdálo se, že cesta ven z tohoto podzemního vězení je volná. Člověk se neubrání myšlence, že je možná členem poslední skupiny lidí žijících na Zemi (neubránila se ji ani poručík Nikita a i přes panující chmurnou atmosféru mě pobavila její hláška, že jestli tomu tak je, budeme se my muset ROZMNOŽOVAT), proto jsme se na tento velký okamžik rozhodli ještě vyspat.

Z mého pohledu skupina trpí obrovskou nejistotou, co do schopností jednotlivých členů, a tak není divu, že mezi námi probíhá řada malých testů, ve kterých poznáváme sami sebe a své schopnosti. Příkladem by mohl být můj závod s Psychem, ve kterém jsme měřili svou rychlost, nebo dokonce zjištění, že Nikita má v rukách mnohem větší sílu než já ve svých kyberpažích. Toto je zarážející a sama se mi svěřila, že si je jistá, že tomu tak předtím nebylo. Možná, že hibernační kóje někomu sílu z paží vzaly, někomu ji daly, možná, že je to další ze zvláštních jevů, kterými jsme tu svědky a které bude nutné vysvětlit. Z tohoto důvodu nám Li všem odebrala vzorky krve, ale je toho teď na ní moc, takže si nejsem jistý, jestli se ně již podívala.

Podle našich fungujících počítačů nastal 4. listopad 2053, a my jsme se rozhodli otevřít dveře bunkru a podívat se pravdě do očí. Nevím, co očekávali ostatní (všichni jsou stále ještě dosti zaražení a do sebe uzavření), ale já byl opět zklamán. První průzkum, který doktorka provedla, a který by zasluhoval určitě více času a důkladnosti, kdyby na něj byla technika, venku neodhalil žádná radiační ani chemická znečištění. Poprvé po 35 letech jsme se tedy nadechli čerstvého vzduchu. Byl chladný a mrazivý, venku byla tma a na betonové zemi před bunkrem ležel tenký popršek sněhu. Ano jsme v Rusku, někde na úpatí Uralu, napadlo mne. Jenže v zápětí mě napadlo, jestli si na tuto věc opravdu vzpomínám, či si jen myslím, že si vzpomínám a přitom si ji vymýšlím. Asi ten pocit znáte, ale tohle mělo zdrcující sílu a musím přiznat, že jsem se z té bezmoci málem rozbrečel.

Co se odehrávalo během dalšího týdne, není zas až tak zajímavé, proto to hodlám jen rychle shrnout a doktorka Li, která vede tento záznam, mi snad mou strohost odpustí. Počáteční průzkum odhalil jen další velké NIC - základnu zřejmě již dlouho nikdo nenavštívil, prohledali jsme obě povrchové ubikační budovy, garáže, sklad pohonných hmot, vlastně vše, co se v areálu dalo prohledat. Všude jen ta samá zpustlá, někdy poničená technika, věkem sešlé věci a stroje. Pokusili jsme se opravit zničenou parabolu, pomocí které chtěl profesor získat nějaké informace z okolí, ale neúspěšně. Podařilo se nám zprovoznit jedno ze tří aut, které jsme našli v garážích, vyzkoušeli jsme Liin alfa-omega laser a zastříleli jsme zbraně. Pokud vynechám překvapení v podobě čerstvého zaječího masa, které nám Nikita připravila jednoho dne k obědu, a protitankovou minu, která byla (tedy nejedna) nastražena na příjezdové cestě a na kterou Jean neopatrně vstoupil (a díky tomu, že neváží tolik co tank, to také přežil), nestojí téměř nic dalšího za pozornost. Celý týden nás nepřišel nikdo navštívit, zřejmě si ani nikdo nepovšiml, že stará základna opět ožila. Možná, že ani nikdo, kdo by si povšiml, již není ...

11. listopadu 2053 jsme se konečně po týdnu příprav rozhodli odstřelit zával, který nás dělil od zbytku světa. Použila jsem na to nálože z většiny protitankových min, které jsme nalezli nastražené na příjezdové cestě. Podcenila jsem potřebné množství trhaviny, takže otvor sotva stačí, aby jím opatrně projelo nákladní auto, které jsme zprovoznili. Mám takový dojem, že zával je starý sotva pár let, ale nedokážu to přesně určit.

Naložili jsme všechny potřebné věci (jako například lehký kulomet a můj zbrojní laserový systém alfa-omega) a vydali jsme se na první průzkum. Profesor se rozhodl zůstat na základně, neboť nevíme, jak ji zvenčí zavřít, ale stále udržujeme kontakt pomocí vysílaček.

Vyjeli jsme přímo na východ a k našemu překvapení jsme necelých pět kilometrů od naší základny našli malou osadu. Ray a Nikita šli na průzkum, ale objevili jen pár prázdných srubů, několik kabátů a rusky psaný deník. Podle deníku zde přes léto pracují dřevorubci a přibližně jednou za měsíc přijíždí obchodníci pro dřevo. Poslední záznam je z osmého října. Všichni cítíme úlevu, ale i zklamání. Je krásné vědět, že vše je jako dříve a kolem žijí lidé. Přesto jsme smutní. Minuli jsme se o pouhý měsíc. O jeden jediný hnusný podzimní měsíc ... Zkusíme se vydat po cestě, která vede od srubů směrem k jihu. Snad najdeme nějaké lidi, od kterých bychom mohli získat informace o tom, jaká je nyní situace.

Po chvíli nás cesta vyvedla z lesa a my jsme z dálky spatřili střechy malého městečka, lesknoucí se v bledých paprscích podzimního slunce. Chvíli jsme zvažovali taktiku, pak ale Ray prostě sedl za volant a vjel branou v dřevěné palisádě přímo na malé náměstí. Vlastně ani nevím, jestli jsem po těch pětatřiceti letech čekala technologický pokrok nebo naopak úpadek. Jediné, na co jsem nebyla připravená, byl obrázek jako vystřižený z doby, kdy jsem přijela do Ruska. Na náměstí ohraničeném prostými domy stáli vedle nákladního auta dva muži se samopaly, kouřili papirosy a poklidně se bavili mezi sebou, aniž by nám věnovali jediný pohled. Uplynulá léta nám bolestně připomnělo jen jejich auto, které ve srovnání s naším starým sotva zprovozněným vozidlem vypadalo jako z jiného světa.

Uprostřed náměstí stál vysoký muž a zdálo se, že nás očekává. Přistoupil k našemu autu a suše kapitánovi oznámil, že už daně vojákům zaplatili, takže se klidně můžeme zase otočit a odjet. Nato Ray vystoupil a řekl mu, že jsme cizinci a potřebujeme informace. Neznámý muž se představil jako Sergej a dozvěděli jsme se, že se nacházíme v městečku nazvaném Gorkovna. Na chvíli se odmlčel a poté nám sdělil, že by s námi rád mluvil místní starosta Kaplan. Raye i Jeana však považoval za příliš nebezpečné, neboť v sobě "mají železo". Nakonec šla Nikita a jako záruku nám Sergej přivedl dvě malé děti. Zatímco s ním Nikita odcházela za Kaplanem, uvažovala jsem, jak nás Sergej mohl proskenovat, aniž jsme si toho všimli, a cítila jsem se trapně. Ray udílel Nikitě vysílačkou rady a Jean vyprávěl ušmudlaným dětem pohádku o Kostěji Nesmrtelném.

Nikita nechala otevřený komunikační kanál, takže jsme s Rayem vyslechli celý hovor a místy se do něj i sami zapojili. S Nikitou a Kaplanem byla v místnosti ještě jedna stará žena - Vasila. Starosta Gorkovny musí být neuvěřitelně dobrý psycholog, protože mu Nikita i přes Rayův rozkaz prozradila, odkud jsme přišli a navíc i množství dalších informací, které jednoznačně mohou ohrozit naši bezpečnost. Je pravda, že jsme se naopak dozvěděli, že před osmi lety opustil základnu s množstvím techniky a vybavení poručík Hoeben a že okolí základny bylo pro místní lidi tabu, neboť prý bylo dříve silně radioaktivní. (Osobně tomu nevěřím, protože radiace nezmizí sama od sebe během několika let.)

Poté Vasila vyprávěla, co se stalo od jara 2018. SGDS decimovalo populaci, ale ne všichni nakažení zemřeli. Někteří lidé se začali proměňovat. (Musím se pochválit, že jsem správně odhadla původ změn na tom podivném těle v sekci dvě.) Dnes se to nazývá goblinizace. Vasila rovněž několikrát opakovala datum 12. května 2019. Tehdy prý SGDS ustoupilo a v Japonsku spatřili obrovského draka. Moji rodiče mi často vyprávěli o dracích, kteří hlídají naši cestu, ale každé dítě přece ví, že drak je jen součást naší mysli a ne živý tvor. Zdá se mi, že uplynulá léta byla pro mnoho lidí natolik těžká, že se uchýlili k pověrám a pohádkám nebo jinotajům.

Vasila mluvila i o příchodu magie, desetiletí válek, o několika dalších vlnách SGDS a o metalidech, ale to už jsem ji moc neposlouchala a jen jsem čekala až skončí, abych se mohla přes Nikitu zeptat Kaplana na pár skutečně důležitých věcí. Ray mne předstihl a získal od starosty slib, že nikomu neprozradí, odkud jsme přišli. Já jsem se dozvěděla, že internet podlehl zkáze, ale svět nyní obepíná Matrix, kde můžu najít všechny informace, co budu potřebovat. Nic ve zlém Vasilo, ale v Matrixu určitě najdu, co se DOOPRAVDY stalo. Zapsali jsme si i polohu nejbližších dvou obydlených míst - orčího města Orkoboru a opevněné osady, kde žijí členové klubu Humanis, kteří prý nenávidí všechny metalidi a dokonce proti nim i otevřeně bojují. Pak se Nikita se starostou rozloučila.

Dobré je, že do Gorkovny právě zavítal obchodník Mikal. Mikal je trpaslík, patří mu to auto na náměstí a prý nám může sehnat cokoliv, když budeme mít čím zaplatit ...

Náhle Ray vyskočil z kabiny vozu a vběhl do jednoho z domů na náměstí. Ve vysílačce jsem slyšela, jak někomu říká (Kaplanovi?), že porušil své slovo a že se informace o nás dostaly mezi lidi. Do domu za kapitánem přiběhla i Nikita s Jeanem, já jsem byla v pohotovosti v kabině vozu. Pak jsem zaslechla dupání a po chvíli z domu vyšel Ray s Nikitou a za nimi Jean, který nesl vysílačku celou od krve. Kapitán mi telegraficky sdělil, že v Gorkovně byl špeh Humanisu, který odposlechl rozhovor Nikity s Kaplanem a všechny informace odvysílal. Musíme jet rychle zpátky bránit základnu.

Na doporučení místních se Jean stavil v klubu "U Vody", kde snad najdeme pomoc. Jen co otevřel dveře, ven se vyvalil hustý dým a všechny nás ohlušila tvrdá metalová hudba. Jean se ponořil dovnitř a díky jeho neodolatelnému osobnímu kouzlu ("Kdo si chce zabít ňáký humáče, tak vodjezd je přesně za pět minut.") za chvilku hudba utichla a ze dveří vyšli Puk a Muk - dva neuvěřitelně oškliví a svalnatí orkové ověšení řetězy.

Puk se ironicky ušklíbl při pohledu na náš náklaďák a řekl, že jestli to chceme stihnout dříve, než to tam humáči srovnaj' se zemí, musíme jet jejich džípem. Wow, viděli jste už někdy orčí Hummer? Tohle auto by snad projelo i betonovou zdí. - Rychle jsme si vzali své věci a nastoupili k Pukovi a Mukovi. Když Muk vyjel z Gorkovny a zapnul palubní radar, viděli jsme, že je zle. K naší základně se blížila tři vozidla Humanisu a měla slušný náskok. Jeden obrněný transportér a dva džípy. Muk na nás jen mrknul, abychom se drželi, že pojedem' na nitrák. Pak stiskl jakýsi přepínač vedle volantu a následujících dvacet metrů jsme jeli po zadních kolech a já jsem jen lapala po dechu. Na něco takového by mne snad připravil jen výcvik pro kosmonauty.

Odhadovali jsme, že máme tak pět minut, než dojedeme k základně. Puk sáhl pod sedačku a vtiskl Rayovi do rukou bazuku, aby se snažil zasáhnout to bévépéčko. Nikita vytáhla z přihrádky na mapy několik těžkých pistolí, dva samopaly a balíček žvýkaček. V rychlosti jsme se dohodli, že nastražíme na příjezdovou cestu několik min, a že nepřítele vyprovokujeme a poté navedeme do pasti. Asi padesát metrů před odstřeleným vchodem Muk zastavil a já jsem rychle na cestu nastražila dvě miny. Puk vylezl na korbu ke kulometu, já naskočila do kabiny a vyjeli jsme vstříc nepříteli.

Jen co se objevila v dohledu nepřátelská vozidla, šlápl Muk na plyn a zapnul přehrávač. Prostor přímo hmatatelně zaplnila metalová hudba, zvuk kulometu a neartikulovaný řev obou orků. Krčila jsem se pod sedačkou a vše mi splývalo dohromady. Prudký nájezd na džípy. Ray zasáhl transportér. Zvuk nábojnic dopadajících na podlahu džípu. Výbuch. Vítr v kabině vnikající sklopeným předním sklem. Ostrý zvuk výstřelů soupeřící s dunícími bubny a zvukem elektrických kytar. Transportér v plamenech. Jeden džíp je převrácený a jeho posádka mrtvá. Druhý džíp je vyřazený. Vybíháme z auta a po krátké přestřelce se poslední přeživší nepřítel vzdává. Puk mu vystřelil mu mozek z hlavy. Asi budu zvracet ...

Ray byl lehce zraněný, tak jsem mu nechala lékárničku. Jean zapnul vysílačku v jednom z džípů a já jsem se snažila opravit poškozený radar na orčím Hummeru. Bohužel jsem s sebou neměla své nástroje, a tak stále nemáme přehled o okolí. Jean zatím nepříteli namluvil, že základna je dobytá, takže odvolali vojenský doprovod konvoje, který k nám poslali. Podle jeho odhadu máme jen několik minut, než sem přijedou.

Po rychlé poradě jsem se s laserem schovala do předsunutého betonového krytu. Puk se chvíli přehraboval v autě a pak podal Rayovi přenosný raketomet. (Pomalu začínám věřit, že zbraněmi z jednoho orčího džípu by se dala bez problémů vyzbrojit celá jednotka od pistolí až po zbraně hromadného ničení.) Poté kapitán s Nikitou a oběma orky odjeli k východu z údolí. Jean zůstal u vysílačky a sledoval postup konvoje. Po několika dlouhých minutách jsem zaslechla tři ohlušující výbuchy a výstřely z kulometu. Nikita mi později řekla, že první nákladní auto najelo na nastražené miny a druhá dvě Ray mistrně zasáhl raketami. Puk a Muk se postarali o ohořelé nešťastníky, kteří se vyplazili ze zasažených aut.

Mysleli jsme si, že už je to za námi, když tu se náhle ozval zvuk vrtulníku. Řekla bych, že i Pukovi a Mukovi v té chvíli ztuhl úsměv. Naštěstí se ukázalo, že to jsou orčí kámoši z Orkoboru. Jejich vrtulník na mne zapůsobil stejně mocným dojmem jako Mukův Hummer, teď jsem ale naopak nemohla uvěřit tomu, že se ta plechovka vůbec udrží ve vzduchu. A také musím přiznat, že jsem v životě neviděla pohromadě tolik kanónů, kulometů a raket.

Dozvěděli jsme se, že tu mohli být už před čtvrt hodinou, ale nemohli se měřit s tankem, který doprovázel konvoj, takže zůstali poblíž a čekali, jak to dopadne. (Psycho, tak za tohle máš u mně pusu. Kdyby sem přijel ten tank, tak jsme všichni v troubě.) Puk a Muk nám prozradili, že jsou reportéři! Celý boj mají na trideu a určitě to bude bomba. Tak na tohle se vážně asi nedá nic říci.

Humanis nechce riskovat další ztráty a nabízí příměří. Ostatní odjeli do Gorkovny pro naše auto a také domluvit s Mikalem obchody. Já zatím dávám dohromady destilační aparaturu. Vodka zůstala i po letech obecně přijímaným platidlem a naše kvalitní tatrgelovice propálí díru do krku i trolům. Od Raye, Nikity i Jeana dostávám průběžně zprávy vysílačkou. Vypadá to, že všichni už viděli nové trideo a tak jsme náhle neobyčejně populární. Doba je zlá, ale život je krásný.

Pátek, 14. listopadu 2053. Dnes jsme Mikalovi předali náš "nákupní seznam" a zjistili jsme jednu velmi nepříjemnou skutečnost - naše požadavky převažují finanční možnosti našeho týmu. (Ono se není ani co divit, když máme v týmu Psycha a Li, po jejichž přání by zkrachovala i Sběrbank.) A tak nám nezbylo nic jiného, než přijmout Kaplanovu nabídku a pomoci mu pomstít smrt jeho bratra Jurije za uhrazení našich požadavků u Mikala. Podle informací, které nám Kaplan dal, nechal Jurije zavraždit místní mafián Španěl. (O tom, že Jurij byl asi tak stejnej parchant jako Španěl, se nám ale zapomněl zmínit.) Máme zneškodnit dvě raketové věže střežící vzdušný prostor kolem Španělova sídla, aby Kaplan mohl zaútočit ze vzduchu. Kaplan nám také doporučil, abychom se stavili za jedním orkem, který mu dluží službu, a tak by nám mohl pomoci přerušit komunikaci mezi Španělovým sídlem a věžemi, mezitím co my budeme plnit svůj úkol.

Kaplanův kontakt Čip je cosi jako asociální decker v orčím provedení - to znamená, že to je ohromná obluda s tělem prošpikovaným drátama a zahrabaná mezi počítačema, která nesnáší telefonování, negry, asiaty a všechny "militantní [CENSORED]". Zřejmě z toho důvodu se Čip usadil v prázdné továrně na území, kde díky radioaktivní zemině neroste nic kromě rakoviny. Domluva s ním byla vcelku rychlá, to musím ocenit, avšak když náš tým odjel zpět do Gorkovny a já s ním zůstala sama, aby mě mohl naučit zacházet s jakýmsi T-klíčem potřebným k otevření dveří u raketových věží, mé sympatie trochu poklesly. Po kladné odpovědi na to, jestli umím rychle utíkat, mě navlékl do chráničů a gumovými projektily si na mě zastřílel svoji novou hračku. Sice jsem se za to dozvěděla nějaké podrobnosti o starém známém ze základny Igenovi Hoebenovi. (Není v Nové Moskvě. Agentura pracuje v nějakém menším městě a jedná se o několik desítek špičkově vycvičených lidí, které si najímají nejzámožnější lidé na velmi delikátní práce.) Ale přeci jen mám teď tělo následkem toho večera zbarvené do fialova.

Mezitím, co já trávila noc s Čipem, dělali Li, Psycho a "Rakeťák Ray" nějakou službičku pro čarodějnici Vasilu. Když pro mě s Čipem přijeli druhý den večer, měl Ray na zadku fosforeskující skvrnu a Li se jemu a Psychovi stále pochichtávala - to je vše co o jejich práci pro Vasilu vím.

Mráz, mlha, černá noc - ideální podmínky pro náš plán ... jediný nebezpečný faktor byl nadopovaný kapitán Ray, jenž si od Čipa vzal jakési orčí povzbuzovadlo a poté řídil dodávku. Byla to zatraceně zběsilá jízda!!!

Já a Ray jsme se nepozorovaně dostali k první věži, což bylo znamení pro Čipa, aby začal rušit veškeré komunikační kanály. Já jsem otevřela T-klíčem vchod a Ray vběhl dovnitř s nabitým tázerem. Ve věži byli pouze čtyři pohyblivé cíle a my jsme je všechny postupně zneškodnili. Nejsme žádní nájemní vrazi, pouze jsme je omráčili! Trochu nás překvapila nepříjemně naladěná skupinka dog o velikosti krav, ale byly zavřené v klecích, a tak jsme je nechali být. Já, Ray a Čip jsme se vydali ke druhé věži, mezitím co Psycho a Li měli zničit protiletadlový raketový systém. K jejich smůle se jeden z omráčených mužů probral, vypustil na Psycha ty dogy a utekl. Psycho zřejmě není jenom dobrý řečník, ale asi i umí střílet - důkazem toho byla čtyři nehybná psí těla.

Obsazení druhé věže už neprobíhalo tak snadno. Uprchlý strážce z první věže se nějak spojil s druhou věží a ti tedy už o našem příchodu věděli. Ray vyměnil tázer za samopal a já s nechutí udělala to samé. (Nenávidím samopaly!) Krev prvního mrtvého padla na Rayovo svědomí, poté jsme se rozdělili a já jsem se střetla s dalším strážcem. Stáli jsme asi metr od sebe, on měl v ruce jakousi ocelovou tyč a já samopal - mířila jsem mu na nohy. Smůla byla, že jsem se do něj netrefila ani jednou kulkou ze tří dávek. (NENÁVIDÍM SAMOPALY!!) Možná, že to bylo vlastně štěstí. Takhle jsem nepřekračovala jeho mrtvolu, ale pouze omráčené tělo. Ve věži byl ještě jeden strážce - byl to velmi hrdý a odvážný ruský muž, to je vše co k tomu chci říci.

Cesta pro přelet Kaplanova vrtulníku byla tedy volná a brzy se Španělovo sídlo proměnilo v ohnivé peklo. Jenom doufám, že ten muž, co nám utekl z první věže, Španěla nestihl varovat, a že nám teď na krk nefuní pomstychtivý ruský mafián.

Cestou zpět jsem se dostala do konfliktu s Čipem - ten orčí idiot mě svým vtipem málem zabil, tak jsem se trochu naštvala a dala jsem mu velmi neženskou ránu pěstí. Psycho očividně nemá rád takové "hloupé a nerozvážné" impulzivní jednání, a tak mě od něj zřejmě čeká ještě nějaká přednáška. Já osobně se domnívám, že jsem udělala přesně to, co si ten namyšlenej decker zasloužil, ale mít ho za nepřítele asi nebude zrovna nejlepší pro náš tým ... na stranu druhou, mít za nepřítele NÁS, nebude dobré ani pro něj.

Dnes, když se ohlížím zpátky, tak vidím mnoho věcí jinak, než v tu dobu, kdy se odehrály. Nyní je mi už jasné, že v okamžiku, kdy jsme přijali Kaplanovu nabídku, jsme se stali obyčejnými žoldáky. Každý z nás měl pro své rozhodnutí jiné důvody. Každý z nás se musel vypořádat se svou minulostí, aby mohl pohlédnout dopředu. A každý z nás našel sílu pro přetnutí pout, jež nás svazovaly.

Ray jasně chápal, že potřebujeme zdroje pro přežití. Nikita toužila po svobodě. Já jsem hledala příležitost, jak se seznámit s nejnovějšími technologiemi. A Jean ... kdo ví, co se skrývá za těma jeho průzračně modrýma očima. Snad hledá svůj osud.

Každý z nás stál před jinou volbou, ale nakonec jsme se všichni vydali na cestu slávy. Netušíme, kam nás zavede. Možná najdeme svou Golgondu, možná skončíme v pekle. Ale právě to je ten důvod, který nás žene dopředu.